Martin Knitl: Bez potisku

Vypadalo to jako úkol běžný a snadný. Měl jsem svým dětem sehnat čistě bílá trika pod kimona. Daly se totiž na trnitou cestu karatistů a je před nimi první skutečné měření sil. Jelikož kimono je bílé jako padlý sníh, triko pod ním nesmí v tomto směru nijak vybočovat.

Když jsem neuspěl v prvním obchodě, řekl jsem si, že se to stává a pln odhodlání jsem zamanévroval do obchodu jiného v sousedství. Jak přibývaly neúspěchy, rostlo mé znepokojení a mírně řečeno naštvanost.

Dříve jsem si toho nikdy nevšiml, ale všechna dětská trička hýří barevnými nápisy záhadných obsahů, bizarními podobiznami ještě bizarnějších filmových superhrdinů a čistě bílá jako by se do země propadla.

V jednom značkovém obchodě s veškerým sportovním vybavením mě prodavačka s netajenou jízlivostí odbyla tvrzením, že tady se přece prodávají věci ke sportu a ne nějaká nudná trička. Marně jsem oponoval neméně jízlivou pochybností, zda je tedy karate hudebním oborem nebo čím vlastně...

Nepochodil jsem ani na tržnici, ani ve velkých obchodních centrech ani v second handech. Bělostná sportovní čistota z dětských ramínek zmizela asi nadobro, zoufal jsem a spřádal plány na to, jak ta trika asi doma spíchnu ze starých vyřazených a kdo ví proč skladovaných látkových plenek.

Pak se to ale stalo. V jednom nejmenovaném obchodě se širokým sortimentem poslední dvě bílá trička skutečně byla. Sice s menšími fleky, ale visela tam. A dokonce za směšnou cenu. U pokladny ovšem prodavačka řekla, že mně nemůže flekatá trička prodat, že by to byla ostuda.

Efekt přehřátého papiňáku způsobil, že jsem jí velmi rázně a jednoznačně objasnil svůj velký zájem o všechny ty fleky. Mírně v šoku přijala bankovky a já pak doma v klidu a s úsměvem na rtu fleky vypral.

Už chápete mé štěstí? Vyhrál jsem nad osudem a doufám, že jednou nebudu muset shánět trička čistě žlutá.