Martin Knitl: Nová hrdost

Asi bych tato slova nepsal, kdybych se nezačetl do mnoha internetových diskusí, které se týká v různých úhlech pohledu vítkovické Dolní oblasti, Ostravských Hradčan, světového průmyslového unikátu, železného srdce města nebo jak se to všelijak nazývá.

Najednou nevidím kydání politické špíny, laciné nadávky a namistrované ramenaté řeči anonymních hrdinů. Pročítám hašteření o tom, jestli je to turbína nebo jeřáb, debatu o kráse rezavého dědictví a nelze se neusmát nad otázkou, kde v tomto skvostu asi bydlí kastelán.

Pokud se nenápadně rodí nová hrdost na své město, je to určitě skvělá zpráva. Paradoxně bere sílu z toho, co vypadalo dlouhá desetiletí jako smrtelné břímě - soužití s těžkým průmyslem, tím nejtěžším možným, všudypřítomná drsná realita ocejchovaná možná už navždy obrázky důlních výtahů a umouněných mužů s žárovkami na přílbách.

Vždy, když projíždím kolem Dolní oblasti Vítkovic, pozoruji v útržkovitých pohledech přes silniční bariéru veškeré hemžení stavebních strojů, nákladních aut a hromad dlažebních kostek.

Člověk tomu nemusí vůbec propadnout, není třeba dojímat se příběhy otců a dědů, jak kdysi těžce robili. Stačí vědět, že toto město má svůj poklad. Nejsou to běžné korunovační klenoty a na první pohled asi málokdo pochopí, proč je ta hora železa tak omračující.

Ono jde totiž o něco úplně jiného. Že ti, které doposud trápí nesmyslný pocit druhořadosti, když někde jinde prozradí, odkud jsou, že prostě mohou vypnout hruď a říci: "Tam, kde bydlím, si staré dokonalosti umíme vážit. A to, co máme, vy mít nikdy nebudete."