Martin Knitl: Pokladny

Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Ještě ani ne školou povinný jsem absolvoval svou první samostatnou misi v podobě nákupu v samoobsluze včetně placení. I když jsem měl na lístečku napsáno něco jako litr mléka a chleba, připadal jsem si, jako bych šel zásobit celou rodinu minimálně na tři týdny.

Paní pokladní nosívala takové nehezké kostěné brýle, dívala se přísně, a když bušila do tlačítek na pokladně, burácelo to jako lokální bouřka. Markovala jednoduše to, co se markovat mělo. Ceny byly jednotné a z účtenky pak stejně nikdo nic nevyčetl kromě čísel samotných.

Uplynulo přes třicet let a jít ke kase znamená namáhat mozek mnohem více než kdy jindy. V prvé řadě je třeba učinit zásadní rozhodnutí, do které fronty se postavit. I když podle Murphyho samoobslužného paradoxu je to vlastně jedno. Ať se postavíte kamkoliv, vaše řada u pokladny bude beztak nejpomalejší.

Pokladní už nebuší, ale rotuje vám s jogurty a margaríny před čtecím zařízením, které pak pípnutím oznámí, že tento kus zboží odepisuje ze skladu na vrub vaší peněženky.

Pokladna taky sama váží, umí poznat počet odevzdaných prázdných lahví, přesně ví, že za tři tyto věci máte jednu zdarma.

Paní pokladní je montérka, protože musí současně odstraňovat taková plastová udělátka na kusech oblečení, cpe se vám do obalu zubní pasty, jestli jste si tam nedali nějakou lepší, chce po vás věrnostní karty, slevové karty, platební karty, no prostě je tam živo.

Pochopitelně pokud se něco nepokazí, špatně nenamarkuje, protože pak se najednou volá hlavní pokladní a frontou se nese zlověstné syčení zákazníků: „Storno!" Znamená to totiž další zdržení.

Také by mě zajímalo, co bych jako tehdejší malé dítě říkal dnešním pokladním pásům, které sice umí pohnout hromadou minerálek, ale stejně tak vám na konci rozdrtí zakysanou smetanu jedna dvě.

No prostě jít dnes ve velkém obchodě ke kase, to chce řádně se nadechnout a pokud možno nedýchat. Vy to totiž zvládnete, nic jiného vám nezbývá, a když pak dostanete veledlouhý účet připomínající rozmotaný toaletní papír, ptáte se sami sebe, zda jste neutratili těch peněz nějak moc. Kdysi se přece chodilo na litr mléka a chleba.

Jenže, ruku na srdce, kostěná prodavačka, to byla nuda. Zbožňujme proto dnešní pokladní systém a zejména tehdy, když ho ovládá zmatená střapatá brigádnice. To je pak radost stornovat!