Martin Knitl: Pravý život

Jeden z mých synů se už brzy stane absolventem druhé třídy základní školy. Díky jeho každodennímu překotnému vyprávění jsem permanentně v obraze, co se týče myšlenek a vnitřního života vůbec.

Trumfuje se se spolužáky v používání odborných výrazů, více či méně decentně obrací oči v sloup, když nechápu, proč je to anebo tamto "megahustý", tváří se akademicky, když slyší v televizi o ekonomické krizi, ale jednoho dne toto všechno ustalo.

Do hry totiž vstoupila jakási sympaticky blonďatá kamarádka a zničila všechny nezničitelné životní priority. Najednou je světáctví v propadlišti dějin. Za své uspořené mince zakoupil obálku a přepečlivě na ni napsal adresu svého idolu. Sice si popletl řádky, o hrubkách pomlčíme, ale hrdost z dílka uvnitř obálky jenom sršela.

Když jsem se potom zeptal, jak na toto všechno malý blonďatý objekt reagoval, obdařil se červenou ve tváři a prohlásil: „Tati, je to dobré. Řekla mi, že jí ten dopis nevadí.“ No uznejte sami, není to úspěšné zdolání dalšího stupínku k dokonalému štěstí?

Na tomto drobném zážitku je nejkrásnější, jak podobné věci fungují vždy a všude pořád stejně. Můžete mít sebechytřejší dotykáč, ale obyčejná propiska a pár řádků má mnohem větší cenu - před dvaceti lety, teď i v budoucnu.

Pochopitelně, že zamilované texty ve druhé třídě vypadají hodně svérázně, vzpomínám na své dětství a oblíbené třídní oběžníky s otázkou: "Miluješ mě? Zaškrtni ano - ne."

Ale je to nezvratným důkazem, že to nejhezčí v životě lidském má smysl i pro dnešní špunty stejně tak, jako když jsem tehdy v pravěku nosil stravenky na oběd kdesi po kapsách.

Proto doporučuji všem rodičům, kterým se jejich ratolesti pomalu a nenápadně začínají osamostatňovat: Nebraňte tomu a naopak to prožívejte s celou rodinou. Tohle je totiž ten pravý život.