Martin Knitl: S kým je radost pracovat

Netají čísla svých mobilních telefonů, pečují o internetové stránky, jsou srdeční a především chtějí, aby se o jejich práci vědělo. Mluvím o farářích v pohraničí - hlavně o těch polských a konkrétně na Hlučínsku, se kterými jsem v poslední době docela často v kontaktu. Ať už jsme točili reportáž o zítřejší pouti na Velehrad, fotbalovém fandovství anebo montování webových kamer nad oltáře.

Samozřejmě že solidní novinář přísně dodržuje objektivitu, vyváženost a nestrannost, proto jsem mimochodem také v Českém rozhlase Ostrava, kde je toto pravidlo alfou a omegou.

Přesto někam chodíme rádi a jinde skřípeme zuby. U polských farářů v Česku rozhodně neskřípu a protože nejsem robotem, ale člověkem, když pak takovou neskřípavou reportáž připravuji na počítači, dělám to s radostí a dávám si záležet, aby byla pokud možno více než průměrná.

Ono by to vydalo na tlustou knihu, myslím seznam oblíbenců a neoblíbenců v různých redakcích. Divili byste se, kolik dobrých zpráv se velmi těžko dostává do éteru, protože aktéry zkrátka nepřemluvíte. To platí například ve školách, kde sice něco báječného vymyslí, ale není nikdo, kdo by byl ochoten s vámi natočit rozhovor.

Proto se tady zcela otevřeně přiznávám, že mám polské faráře v českých luzích rád. Možná i proto, že jsou nakonec vděční, když se dílo podaří a reportáž potěší spoustu dalších lidí.