Mayra Andrade & Mísia: Nechte nás být tím, čím skutečně jsme

Léta se Mayra Andrade snažila dokázat, že ne všichni na Kapverdských ostrovech  jako nesmrtelná Cesaria Evora, která tamní hudbu uvedla na světovou scénu, propadli melancholickým písním morna. Do kapverdských stylů Mayra zamotávala brazilské, západoafrické a kubánské vlivy, a tím že postupně žila v Angole, Senegalu, Paříži a dnes v Lisabonu, nebránila se ani jazzu. Za každé situace však byla vždy definovatelná jako velvyslanec kapverdských tradic.

Na albu vyšlém po dlouhých šesti letech se od nich odstřihla se žádostí: „Nechte mě být tím, čím skutečně jsem.“ Tedy zpěvačkou s potřebou být v souladu s moderním afropopem, jehož potenciál násobí narůstající renomé elektroproducentů. Sama si vybrala dva možná nejžádanější: 2B z Pobřeží slonoviny a Akatche ze Senegalu.

Jistotu, že tím u věrných fanoušků nerozezní poplašné zvonění, jí dodal francouzský producent Romain Bilharz, protože na takový příval elektroniky, afrobeatu, smyslných západoafrických rytmů a náznaků hip hopu, nemusel být každý připravený. A už vůbec ne zpěvaččinu premiéru s auto-tune: když ve studiu poprvé uslyšela svou verzi skladby Tan Kalakatan od kapverdského písničkáře Princezita, křičela  prý nadšením jako dítě, které poprvé spatřilo Ježíška. Zatímco u vlastního  milostného rozjímání Plena se k neutišení rozplakala a nikdo by se nad tím neměl ani na vteřinu pozastavit. Emoční dopad má skladba zdrcující...

Album se pro Mayru stane zcela určitě synonymem moderní umělecké vize a kapverdské kontinuity a žádný div, že do jeho názvu vložila mango, tropické ovoce, procházející během procesu zrání změnami barvy, chuti a vůně.

O tom je i skladba Vapor Di Imigrason v kapverdském rytmu coladeira zasvěcená emigraci: Mayra ji napsala v roce 2002, když v sedmnácti letech odjížděla žít do Paříže, nikdy se ji ale neodvážila zpívat na veřejnosti. „Je důležité mít na paměti, že jen velmi málo lidí opouští domov, svou zemi a rodinu dobrovolně a když jsem se podívala okolo sebe, přišlo mě to téma víc než předtím aktuální. Proto jsem se k písni vrátila a nezměnila na ní ani slovo.“

Zpěvačka Mísia|foto: www.misia-online.com,©

O bezmála 30 let starší portugalskou zpěvačku Mísii předchází pověst umělkyně pokládající si na každé křižovatce tu samou otázku: a proč vlastně ne? Před fenoménem Mariza a těsně po smrti legendární ikony Amalie Rodriguez byla Mísia považována za budoucnost stylu fado. Snad by to vyšlo, nebýt nepředvídatelných úkroků ke kabaretu, šansonu, tangu, veršům novodobých básníků a co tradicionalisty vždycky štvalo nejvíc, sázky na neobvyklé nástroje, jaké pro fado představují klavír, housle, akordeon a harfa.

„Album Pura Vida (Soundtrack) je plné fado písní, rozhodně se ale nejedná o album fado. Všechno se mění a také já jsem jiná,“ upozornila dopředu Mísia a k přesvědčení, že fado nelze vnímat pouze jako emoční výtrysk smutku, lásky a melancholie, nýbrž jako výsledek všem daného osudu, přikládá symbolický kontrast: zatímco s portugalskou kytarou můžeme v životě stoupat do nebe, s elektrickou nás čeká sešup do pekla.

Od běžností se Mísia na albu odchyluje nezadatelným právem uchopit skladby jiných autorů po svém: moderně, popově a s mnoha přizvanými hosty. V duetech se s ní představí argentinský tangueros Melingo a slavný portugalský fadista Ricardo Ribeiro a mezi hudebníky, zahrnující i hráče na bandoneon a basklarinet,  určitě překvapí dva hostující kytaristé: Gaspar Varela z Lisabonu a katalánský Raül Refree, dobře známý z debutového alba španělské zpěvačky Rosalíe.