MDŽ

A je tady zase. MDŽ neboli Mezinárodní den žen. Takové prohlášení může vyvolat různé reakce. Někdo se právě zděsil, protože na to zapomněl, jiný je pozloben, protože zapomenout chtěl. Postoj k dnešnímu dni se bude nepochybně lišit podle toho, jaké s ním máme zkušenosti. Tak například moje maminka vzpomene organizovaných plesání, kterým se, pokud mohla, raději vyhla, neboť ta končívala alkoholickým opojením slavících mužů. Můj otec, který vždy a všechno dělá na poslední chvíli bude mít dnes odpoledne možná napilno. Ne, že by snad na alkoholové dýchánky minulé éry vzpomínal s nostalgií, spíš tu jde o prestiž. Možná by stálo za to, zamyslet se, do jaké míry může za přežití Mezinárodního dne žen mužská ješitnost.

Mám-li mluvit o sobě, tak mé zážitky s MDŽ se omezují na básničky recitované ve školce, veselé historky starších ročníků a archivní snímky z rozhlasu a televize, poučné svou škrobeností a patosem.

Je pro mně zábavné sledovat rozpravy, které se před podobným dnem nebo svátkem vedou. Je to tak dnes, bylo tomu tak před Vánoci a i existence Velikonoce bude zpochybněna. Beztak je to pro mnoho lidí další příležitost opít se a na přetřes přijdou i násilnické způsoby koledníků.

Z čeho se dnes mohou těšit ženy i muži, bez ohledu na to, jestli obhajují nebo odsuzují MDŽ, je to, že jeho oslavy nejsou povinné ani zakázané.