MILUJI PEPU

Pražané se holedbají svým Karlovým mostem, potápěči loví na dně Vltavy s velkou slávou kusy mostu Juditina, ale Krnované, ti mají něco ještě lepšího. Anebo spíše měli. Prastarý železniční most kdysi dávno popsaný nějakou vyburcovanou dívkou. Dvě obří slova "MILUJI PEPU" se brzy stala neoficiálním, zato ale všemi přijímaným jménem. Most jednoduše přezdívaný "MILUJI PEPU" opravdu nikde jinde nenajdete. Bohužel kruté kolo současnosti se zatočilo a most paradoxně zůstal bez využití. Vlaky tudy už dávno nejezdí, koleje obsadily tráva a pampelišky a tak se státní úřední razítka rozkmitala po lejstrech zpečeťujících osud této fortelné konstrukce. Most "MILUJI PEPU" končí. Sice se s ním kdysi počítalo ve vojenských plánech, sovětská armáda ho nechtěla pustit, protože, co kdyby, ale osud je osud. Nikde kolem se už nic nevyrábí, co by mohly vagóny přivézt, a i kdyby se železniční násep jednou stal třeba cyklostezkou, kvůli zubu času a pečlivým prstům sběratelů kovů by to most tak nebo tak neustál. Milovníci pohraniční historie teď možná zjihnou a ponoří se do časů, kdy právě tudy jezdily vlaky do Polska. Do časů průmyslového vývozu zboží z Krnova všemi směry a rázného utlumení dopravy hned po válce. Oba státy sice koleje částečně využívaly jako vlečky, ale i to už je minulostí. Je to malý konec jedné nenápadné ocelové konstrukce a Krnov přichází o zvolání "MILUJI PEPU". Pokud nás slyší onen Pepa anebo snad sama pisatelka, určitě se ozvěte. Snad jste se za ty dlouhé roky, co visí jednoduché vyznání nad řekou, opravdu našli. Šťastného Pepu pod vybojovaným pantoflem by si v Krnově rozhodně zasloužili.