Minimum proti maximu

Dvě a půl hodiny hrůzy a děsu - horor na divadle, tak by se daly shrnou mé pocity po shlédnutí hry Panočka v ostravské Komorní scéně Aréna. Mystika dávné Rusi i s jejími démony zcela ovládla miniaturní divadelní prostor. Za použití minima rekvizit, zato maxima hereckých schopností, se hrstce nadšenců podařilo nevídané dílo - Spektákl, kdy s každou minutou i s vyděšenými učitelkami, které sedí vedle vás, čekáte, že vás hlavní hrdinka - Panočka - Ďáblova pomocnice zakousne. Nejsem divadelním ani filmovým kritikem - dělám zpravodajství nejčastěji ze soudních síní, a tak se pomalu a bohužel měním v trochu cynickou ženskou. Ale tato hra způsobila, že jsem se skutečně bála. To se bohužel pár dnů předtím nepovedlo ostravským televizním tvůrcům, kteří se na plátno pokusili převést příběh nájemných orlických vrahů. U filmového díla režiséra Jiřího Svobody Sametoví vrazi, kdy oběti končily v sudech zasypány louhem a vhozeny na dno přehrady, jsem se nebála. Ani jsem s hlavním hrdinou neprožila jeho osudovou lásku. Jeho Iveta mu na konci filmu říká: nikdo nepochopí, co jsme prožili. Má pravdu. Z tohoto filmu to skutečně nikdo nepochopí. I laikovi je přitom jasné, že film nabízí daleko větší možnosti než divadlo. Alespoň v tom, jak vzbudit strach. V těchto dvou případech se stal pravý opak. Maličké divadlo s minimem peněz udělalo velké umění, velká instituce - rozuměj televize - natočila s maximem peněz dílo, které má k umění hodně daleko.