Mít práci...

Bylo to někdy minulý týden. Chtěli jsme kafe a něco k jídlu, a tak jsme zamířili do jedné restaurace v Ostravě. Výběr pohostinství byl docela jednoduchý. Bylo hezky a mají tam velkou zahrádku, v podstatě přímo v parku. Polovina stolů byla plná, ta druhá ale měla stažené slunečníky a kovovým řetězem sešněrované židle a stoly. Jednoho z číšníků jsem se zeptala, jestli by nám tedy místo nepřipravil, že bychom se u nich rádi navečeřeli. Nesrozumitelně odpověděl a dál se věnoval své práci. Myslela jsem, že je momentálně zaneprázdněný a že budeme muset chvíli počkat. Po několika minutách mi ale došla trpělivost, a tak jsem se začala už poněkud důrazněji a jízlivě stolu dožadovat znovu. Uspěla jsem. Sice jsme mohli zapomenout, že by nám upatlaný stůl utřel, ale alespoň jsme se mohli posadit a dát si jídlo a pití. Docela dlouho jsem pozorovala další potenciální hosty. Někteří šli rovnou jinam, jiní se zeptali a pak odešli. Uspěla jen skupinka lidí, která byla zřejmě stejně urputná. Nemám ráda takové to laciné označování Ostravy jako buranského města, kde se nic neděje a kde se lidé neumějí chovat. Bohužel, co se týče služeb, nám takové označení asi patří. Možná mají číšníci z této restaurace stále stejný plat a šéf je neumí motivovat, aby se snažili. Na druhou stranu jsem si říkala, že to s panikou, kterou vyvolává krize, tak špatné nebude. Některé profese zřejmě vůbec nezasáhla. Škoda. Hosté by se měli lépe. I když je i pro tuto profesi zapotřebí patřičného vzdělání, docela si umím představit, že by mnohem více práce zastala usměvavá účetní propuštěná z nějakého podniku, která by jen byla ráda, že má práci.