Monika Horsáková: Honzo, chybíš...

Když kolem sebe denně vidím, jak se lidé čím dál víc honí za hmotnými statky, jak se nechají ukolébat povrchními tvrzeními a ošálit černobílými soudy, stále víc si uvědomuji, jaká to je obrovská ztráta nejen pro ostravskou kulturu a českou literaturu, ale pro celou společnost.

Přišli jsme o výjimečného autora, který měl v účasti k lidem blízko k Bohumilu Hrabalovi a v hledání slova zase k Ludvíku Vaculíkovi. O spisovatele, který uměl nekompromisně nahlédnout do tajemství našich vnitřních světů, který měl pochopení pro zdánlivě všední věci a obyčejné lidi. Neúprosného společenského diagnostika, který uměl poukázat na vyprázdněnost současného světa a samotu každého z nás a zároveň naplnit naše srdce nadějí.

S Janem Balabánem odešel autor, který dokázal zdánlivě obyčejným příběhům a obyčejným slovům dát váhu. Autor, který se dokázal na dřeň přiblížit podstatě věcí.

O to víc mě mrzí, jak v záplavě dalších a dalších témat, o jejichž zásadnosti můžeme častokrát polemizovat, zapadly poslední svazky jeho sebraného díla. Jsou věnovány hrám a publicistice a zahrnují spisovatelovu knižně dosud nepublikovanou, ovšem rozhodně neméně zajímavou část tvorby.

Zatímco bezprostředně po náhlém odchodu Jana Balabána se novináři i kritici předháněli v recenzích, superlativech, rozhovorech i vzpomínkách na osobní vazby s prozaikem, zmíněné dokončení sebraného díla zůstalo na okraji zájmu.

Je to škoda, protože mimo jiné potvrzuje, že Jan Balabán byl autor s mimořádně bystrým publicistickým vhledem a okem, který dokázal i do žurnalistických žánrů vnést hloubku a zajímavá témata. Bez ohledu na módní výstřely od pasu a bez vyprázdněných efektností.

Inu, v dnešní uspěchané době, kdy se na nás valí jedna atraktivní, šokující a rádoby zásadní informace za druhou, se rychle zapomíná na podstatné. Třeba i na to se na chvíli zastavit a pokusit se podívat do sebe. Já to v úterý rozhodně udělám. A pak zapálím svíčku a otevřu knihu.