Na dostřel

Moje babička by po vyslechnutí obou zpráv nejspíše spráskla ruce a prohlásila: "Kam ten svět spěje?" Nu, kam? Tam, kam ho sami vedeme! Fakt, že po ulicích běhá emotivně nevyrovnaný člověk, který na jiného člověka vytáhne pistoli jen proto, že mu nevyhovoval styl jeho jízdy, je potvrzením toho, jak nedokonalý je tuzemský systém udílení povolení k držení zbraně.

I případ emotivně nevyrovnaného strážníka, který manželce šermoval pistolí před obličejem je dokladem špatného systému práce s uniformovanými lidmi. Jestliže ho k vytasení zbraně přiměla obyčejná manželská hádka, nedovedu si představit, co by se mohlo odehrát v situaci, kdyby se strážník nepohodl třeba s neukázněným řidičem nebo s výtržníkem někde před hospodou při noční pochůzce.

Kladu si přitom otázku, jak důkladná je práce psychologů, kteří dávají svůj souhlas ke každé žádosti o zaměstnání v uniformovaných složkách? A jak často k pohovorům s odborníky na psychiku strážci zákona během své kariéry chodí? Nemohu přitom nevzpomenout pět let starý případ jiného ostravského policisty. Rodinné spory ho přivedly až k tomu, že zastřelil svou o dva roky mladší manželku a dvouletého syna. Zbraň poté obrátil i proti sobě. Ani tehdy nikdo z kolegů a nadřízených netušil, že má policista takříkajíc "nervy na pochodu", natož aby o tom věděl nějaký policejní psycholog.

Ostravský strážník, který vyhrožoval své manželce při rodinné hádce zbraní, asi dříve či později svou práci v uniformě bude muset skončit. Zřejmě jej čeká i další trest. A my si můžeme oddechnout, že tentokrát se incident odehrál naštěstí bez krve a obětí. Otázkou zůstává, zda bude pro ostatní zainteresované dostatečným ponaučením.