Na hranici vkusu

Přestože se kvůli zaměstnání musím zajímat o dění v politice, přiznám se, není to právě mé hobby. Období, kdy se blíží komunální a senátní volby, se snažím spíš přetrpět. Můj obdiv má každý, kdo do všech těch her desítek našich stran alespoň trochu vidí. Co mně ale vyloženě vadí, je jeden z průvodních jevů politických taškařic. Jsou to billboardy.

Chápu, že tvůrcům poněkud pokleslé představy o novodobé propagaci se jejich díla zdají ideální. Neznám totiž nikoho, kdo by svou práci hanil, ať už je její výsledek jakýkoliv. Co jde ovšem nad veškeré meze mého chápání je, proč se na metrová plátna tlačí tváře vyloženě nepěkných lidí? Nemohu být konkrétní, protože mně všechny ty zpoza každého rohu vykukující hlavy začínají splývat v jednu. Věřte mi, není to pěkný pohled.

Asi nejvýstižněji to charakterizuje malůvka neznámého autora na jednom z mnoha billboardů poblíž našeho domu. Kandidátovi na post starosty dokreslil rohy a velký jazyk. Všichni jdeme sborem, za největším. přesně tato říkanka z dětství mi teď nedá spát. A je to i jiná věc. Nebylo by napříště přece jen lepší, kdyby se kandidát na post starosty nebo senátora vydal místo do fotoateliéru spíš přímo mezi obyčejný lid? Třeba bychom nakonec uznali, že to není tak špatný člověk.