Naďa Čvančarová: Ivan Martin Jirous

Někdy je to právě smrt, která vám oživí vzpomínky. Ivana Martina Jirouse zvaného Magora, který 9. listopadu zemřel, jsem zažila několikrát, vždy v souvislosti s jeho autorským čtením a návštěvou Ostravy.

Slyšet z doslechu nebo dočíst se něco o někom, může být sice vodítkem, ale není nad osobní zážitek a zkušenost. Slovníkové heslo představí Jirouse především jako vystudovaného teoretika umění, básníka, publicistu a duchovního otce českého undergroundu. Dobové tiskoviny ho programově líčily především jako výtržníka, příživníka a protispolečenského živla. Pro bulvár by i dnes byla vděčným soustem jeho vyhlášená exhibicionistická extempore.

To vše je ovšem jen malé a zavádějící torzo toho, jak popsat jedinečnou a košatou osobnost Ivana Martina Jirouse. Pro mě to je a vždy bude muž s velkým M. Pro jeho nespoutanost, přesvědčení, pro to, jak dokázal jít proti proudu a jak za to musel i zaplatit. Mimo jiné osmi a půl lety vězení za to, že říkal nahlas své názory, že pořádal ilegální výstavy, koncerty a festivaly, že podepsal Chartu, spoluvydával Vokno. Zkrátka za to, že byl tak nenapravitelně nepřevychovatelný a svůj.

A jeho básně považuji za vrchol současné české poezie. Poprvé na živo jsem slyšela Ivana Martina Jirouse číst počátkem 90. let. Bylo to ze sbírky Magorovy labutí písně a v pověstném ostravském klubu Černý pavouk, který byl narvaný k prasknutí, by se, myslím, nikoho krve nedořezal. Byl to skutečně magický a neopakovatelný večer.

Nicméně zážitkem byla i vystoupení Ivana Martina Jirouse předloni ve Fiducii na undergroundovém večírku v předvečer oslav 17. listopadu a naposledy vloni v červenci v klubu Stará Aréna během Měsíce autorského čtení.

Nikdy nezapomenu na to, jak mi jednou po natočeném rozhovoru políbil ruku, jak byl navzdory své nespoutané povaze jemný, galantní a vtipný člověk. Díky, Martine, a sbohem.