Národní hrdost

16. listopad 2005
Ranní poznámka , Ranní poznámka

S hrdostí na naši národní identitu jsme na tom většinou bledě. Vlajky se objeví ještě když tak vyhrajeme v hokeji nebo fotbale, povinně, když je státní svátek na budovách institucí, málokdo sám od sebe připevní na své okno náš tříbarevný státní symbol. Naposledy ve velkém a spontánně snad v roce 89 a 90 , kdy přišla revoluce.

0:00
/
0:00

Sama si říkám, proč je tomu tak. Hodně cestuji a vím, že příslušnost a hrdost k vlastnímu národu projevují v jiných zemích možná pro nás Čechy až přehnaně. Vzpomeňte sami, kdy jste s pýchou a slzou dojetí konstatovali svou příslušnost k češství. A přece se takový pocit může dostavit. Pravda, většinou, když jsme my Češi v zahraničí. A právě odtamtud jsem si přivezla nedávno velký zážitek.

Kdo zná Metropolitní muzeum v New Yorku, ví, že se jedná o nejrozsáhlejší a nejunikátnější muzeum na světě, kterým denně projde skutečně celý svět, davy lidí... Muzeum má stálé expozice od nejstarších dochovaných památek jakýchkoliv kultur po moderní umění i výstavy dočasné, mezi které patří momentálně Expozice Praha - koruna království českého 1347-1437. Pět let na ní pracoval kurátor Jiří Fajt a spoluorganizovala ji s Metropolitním muzeem správa Pražského hradu i arcibiskupství a jednotlivá biskupství. Až ji od února uvidíte s malými obměnami u nás v Praze, sami uznáte, kolik vzácných exponátů vytvořených středověkými mistry se podařilo i z jiných zemí sebrat dohromady a vystavit. Klíčovou postavou rozmachu umění a vzdělanosti království českého i císařského města Prahy byl Karel IV., ten z ní udělal město, které zastínilo Paříž a Řím.

A tak jsem procházela pěti obrovskými místnostmi se 160 exponáty gotického umění, co nestačili zničit husité a zub času, a dívala se taky po očku na všechny ty návštěvníky "naší" expozice. Byli ze všech koutů světa a nevěřícně a s obrovským zájmem četli a prohlíželi všechno, co jim historikové připravili. Praha a celé Čechy byly prezentovány jako unikátní místo první evropské univerzity, centrum umění, vzdělanosti a náboženství. Procházela jsem s návštěvníky Karlštejnem, Svatovítskou katedrálou, Karlovou univerzitou, Pražským hradem a z jejich nevšedního zájmu a obdivu jsem najednou cítila další rozměr té naší slavné historie. Bylo mi tak dobře v tom pro nás na hony vzdáleném a kulturně tak odlišném New Yorku na území milých Čech, Moravy, Slezska. Z obrovské mapy království českého u vstupu na mě mrkala také města Opava a Těšín...

Tam na tom místě , mezi cizími lidmi jsem na chvíli pocítila silný okamžik hrdosti k národu. Až se mi chtělo volat, já jsem taky z Čech, to je můj domov!! Pak jsem se zarazila, představila jsem si, že někdo z těch asi půlmiliónů návštěvníků Expozice Praha v Metropolitním muzeu přijede do Prahy... do Čech... Nebo už u nás byl. Hlavou mi blesklo, jak jsme na tom se vzděláním a taky ten první vstup k nám s předraženými taxíky a vesměs protivnou obsluhou. A taky stát, který na kulturu dává míň než půl procenta ze státního rozpočtu a tak dále a tak dále. Rychle jsem se vrátila k historii, díky posledním Lucemburkům se mi opět vrátila dobrá nálada.

Spustit audio