Nečekané poznání

Když jsem jedno nedávné ráno své rodině šepotem oznámila, že jsem právě přišla o hlasivky, vypuklo všeobecné veselí. Nemluvící máma a manželka je totiž podstatně populárnější než ta, která neustále brblá nad neumytou vanou, pohozenými ponožkami nebo špinavým nádobím ve dřezu. Nedělám si iluze a je mi jasné, že podobné nadšení pro mé nemluvení měli určitě i někteří mí kolegové v práci. Faktem ale je, že mě tento handicap a s ním spojené nachlazení dočasně uvěznilo doma.

Bylo to opravdu velmi zvláštní. Už hodně dlouho se mi nepodařilo strávit pracovní den v místě mého bydliště. A věřte, že to bylo hodně poučné.

Do této chvíle jsem si totiž naivně myslela, že bydlím v poklidném malém městě, které leží stranou od ruchu a shonu velkoměsta. Takový obrázek se mi totiž nabízí každý večer při mém návratu domů. Všechno je ale jinak.

Byla jsem přímo zděšená obrovským množstvím aut, které tudy permanentně projíždí. Výfukové plyny, smrad, prach, troubení, nekonečná kolona aut před spuštěnými závorami u železniční trati, chodci beznadějně čekající na slušného řidiče, který jim u přechodu zastaví...

Takový je obrázek všedního dopoledne ve Vratimově, který leží v těsném sousedství Ostravy. Děsím se okamžiku, kdy státní úředníci zpoplatní užívání nedaleké Místecké ulice coby dálničního úseku. Všichni spořiví řidiči se totiž automaticky přesměrují při své cestě do Frýdku Místku a zpět na starou cestu, tedy tu, která vede Vratimovem.

I takové poznání přinesl můj nečekaný den volna uprostřed pracovního týdne. Ztratila jsem sice jednu z pěkných iluzí, ale zato jsem si udělala jasno v tom, komu dám svůj hlas v příštích komunálních volbách. Vyhraje u mě ten, kdo mimo jiné pomůže mému městu najít ztracený klid. Nejsem totiž zvědavá na kolony projíždějících aut ani na jejich bezohledné řidiče, kteří před přechodem pro chodce nezastaví a nezastaví...