Nepokradeš, člověče!

Hrozně ráda cestuji. Nejvíce ze všeho do míst, ve kterých jsem ještě nikdy nebyla - nějakých zapadlých, neznámých. Nevím totiž, co od nich mám čekat, a ráda se nechám překvapit.

Jednu nezbytnost ale takové mnou vybrané cílové místo musí mít - kostel. Možná to zní divně, ale mám jedno takové malé soukromé hobby - obdivuji staré církevní stavby - a nejvíce právě kostely. Nejenže mají zajímavou architekturu, ale skrývají v sobě i cosi výjimečného.

Jen se zkuste se na chvíli posadit do lavice ošoupané letitými návštěvami věřících, vdechnout zvláštní směsici pachu starého dřeva a kadidla a vychutnat si tamní ticho. Jako byste se přenesli do jiného světa, jiného století… Obvykle se mi po takových chvílích nechce ani odcházet a vracet se do hektické reality všedního dne.

Podobných chvilek si ale obzvláště v poslední době užívám jen velmi málo. Mám smůlu. Zlodějům není nic svaté, kradou nejen v ulicích, ale i v kostelech. Dveře chrámů páně proto zůstávají většinu dne pevně uzamčeny a otevírají se věřícím jen v době bohoslužeb.

Vždycky, když marně zápolím s klikou nedostupných kostelních dveří, proklínám všechny nenechavce a posílám je ke všem čertům. Jednou mě při tom nachytal místní pan farář. Nechal si ale naštěstí vysvětlit, proč jsem hřešila, a nakonec mi i odemkl. Současně si posteskl, že v jeho rodném Polsku takový problém řešit nemusel.

Musím mu dát zapravdu. V posledních dnech jsem hodně cestovala po Polsku. Jako obvykle jsem navštívila i řadu kostelů. Všechny byly odemčené. Nikdo se nebál zlodějů ani vandalů. Nevím proč. Možná nejsou polské kostely pro tamní zloděje atraktivní. Nebo kostelníci své svatostánky bedlivě hlídají. Možná jsou tyto stavby vybavený dokonalým bezpečnostním systémem.

Nabízí se však jedno mnohem prostší vysvětlení: Poláci prostě žijí podle desatera - nebo alespoň podle té části, která velí "Nepokradeš"!