Nepropadat panice

Někdy na jaře v roce 1992 jsem přijímačky na střední školu poprvé dělala i já. Alespoň co si pamatuji, podmínky si tehdy určovaly samy školy. Některé braly žáky s vynikajícím studijním prospěchem bez zkoušek, jiné požadovaly i testy všeobecného rozhledu. Když si teď řeknu přijímačky, spolehlivě se mi vybaví jedno slovo. Vlastně spíše jméno, skloňovali jsme ho všichni. Běloun - autor cvičebnice příkladů z matematiky.

Před třinácti lety jsme si podávali přihlášky dvě. Váhu ale měla především ta první. Druhé kolo přijímaček bylo snad jen dopočtu. Už ani nevím, kde se v mé hlavě zrodil ten geniální nápad dělat zubní laborantku. Na výběrovou školu se hlásilo pětkrát více lidí, než brali. Neprošla jsem a určitě si oddechlo i zdravotnictví. Já bych sebou vyrobené protézy rozhodně nosit nechtěla. Má druhá přihláška směřovala na tehdy velmi módní obchodní akademii. Statistická šance byla v tomto případě ještě menší. Už jsem měla strach a tak jsem s panem Bělounem strávila nejeden večer. Ale marně.

Oproti dnešním uchazečům na střední školu jsem ale měla velkou výhodu. Čekala mě devítka a další šance. Rok poté jsem vše vsadila na jistotu. Pod vlivem skvělé učitelky jsem se přihlásila na chemickou průmyslovku, kde mě díky průměru vzali bez přijímaček. Odmaturovala jsem s vyznamenáním, i když mi celou dobu studia bylo jasné, že Nobelovu cenu v některé z vědeckých kategorií nikdy nezískám.

Na vysněnou vysokou školu - žurnalistiku - jsem se dostala celkem bez problémů. A pokud si pamatuji, nikdo příliš nezkoumal, jakou střední školu jsem absolvovala. Vy, kteří jste v těchto dnech propadli panice, nezoufejte. Celou dobu se vám snažím dokázat, že neúspěch při přijímačkách na střední školu přece život zkazit nemůže.