Nerovné podmínky

Když jsem se minulý týden dozvěděl o problémech neziskové organizace, hned jsem si vzpomněl na seriál, který nedávno běžel v televizi. Dobrá čtvrť se to jmenovalo. Jeden ze studentů byl vozíčkář, ve škole měl plošinu a brali ho tam naprosto samozřejmě. To se mi na seriálu moc líbilo. Tak je vozíčkář, no a co. A proč by jako neměl studovat? Obrovský úspěch je, že se takový invalida vlastně vůbec v televizi objevil. Realita je možná trochu jiná v tom, že je takových dětí na vozíku daleko víc a s daleko horším postižením. Jejich zařazením mezi ostatní žáky už tak jednoduché není. Co když dítě neudrží hlavu nebo nepohne rukou? Potom by měl nastoupit osobní asistent, který mu pomůže. Podmínkou je, aby asistenti vůbec byli. A také v tomto případě jsou peníze až na prvním místě. Asistenta někdo musí zaplatit. Nezisková organizace žije z dotací a pokud je nedostane nebo udělá kiks v hospodaření, potom zkrachuje. No a doplatí na to zdravotně postižené dítě, jeho rodiče i osobní asistent, který přijde o práci. Přesně tohle hrozí v případu krachu společnosti, která je co do zaměstnávání osobních asistentů k dětem největší v kraji. Náhrada by se za ni sháněla jen stěží. Handicapovaní školáci - a byly by jich desítky - by zůstali patrně doma. Moc bych se přimlouval, aby se peníze na osobní asistenty našly. Aby měly děti na vozíku i v reálném životě podobné podmínky jako v televizním seriálu.