Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – říjen 2020

Trojice raperů, hudebníků a programátorů 47Soul pochází z palestinské diaspory a vízové problémy vyřešila rezidencí v Londýně, odkud před dvěma lety vypustila dalekonosný mezinárodní debut Balfron Promise, třaskající kosmopolitním mixem hip hopu, agresivní západní elektroniky, dubreggae a arabského tradičního tance dabke, který nazvala shamstep.

Čtěte také

Hudba ze zapadlých vesnic: Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – březen 2018

47Soul platí za ty, co aktuálně nemají co ztratit, protože o to nejcennější – možnost kdykoliv bez omezení navštívit domov – už přišli, takže korektnost nechali stranou, ostrá politicko-společenská prohlášení pálí bez obalu a je bez diskuze, že na novém albu Semitics nesmírně přidali na taneční výbušnosti. A do zbraně povolali řadu podobně nekompromisně naladěných hostů. Třeba palestinského veterána hip hopu Tamera Nafara z legendární skupiny DAM nebo iránského rapera  Lowkeyho. A to jsou věru těžké aktivistické váhy.

47Soul nešetří ani ironií: videoklip skladby Dabke System, v němž trojice nosí na ramenou hada nebo papouška, končí upozorněním: zatímco všechny zákony na ochranu zvířat byly dodrženy, nikdo z pětapadesáti vystupujících tanečníků takovou záruku nedostal.

Názvem alba Semitics trio odkazuje na skutečnost, že Arabové i Židé patří k semitským národům, tedy k lidem se stejnými právy na život, což v případě Palestinců z okupovaných území zas tak úplně neplatí. Dejme tomu kvůli všudypřítomným zdím a kontrolním stanovištím, skrze něž by se dnes, jak ve skladbě Border Ctrl připomíná palestinská raperka Shadia Mansour, do Betléma nedostal ani svatý Josef.  Chilanka MC Fedzilla do toho španělsky křičí, jak fronty na úřední povolení definují život spoustě lidem a 47Soul se k ní přídávají se srovnáním izraelské a americko-mexické hraniční zdi, zabraňující vstupu nechtěným návštěvníkům.

Když brazilská zpěvačka Bebel Gilberto vydala před deseti lety album elektronické bossa novy Tanto Tempo, strhnul se okolo ní takový mediální poprask, že svou asistentku v žertu požádala, aby všem novinářům řekla, že zemřela. Na jedno z nejúspěšnějších alb brazilské historie se jí daří navázat novinkou Agora (Now). Za smutných okolností: zemřeli jí oba rodiče, blízká přítelkyně a názory, že už nemůže ničím překvapit Bebel na sebedůvěře také nepřidaly. Vyplatila se ji však víra v kamaráda, amerického klavíristu a skladatele Thomase Barletta, člena skupiny The Gloaming a producenta Sufjana Stevense nebo Norah Jones.

Pro Bebel to neznamená odklon od bossa novy. Vůbec ne: Barlettovy elektro klavírní aranže mají blízko k jejímu zvukovému radikalismu z minula a jsou ve věrohodném kontrastu s podivným smutkem, zdaleka víc hladícím, než zraňujícím. Nezní tak ani skladba Deixa (Leave), přestože je celá věnovaná láskám o které přišla.

Bebel je dcerou dvou velikánů: otce bossa nova João Gilberta a zpěvačky Miúchy. Dost zásadní závazek pro budoucí kariéru mladá rebelka kdysi vyřešila odchodem do New Yorku, studiem jazzu a spoluprací s Davidem Byrnem a Johnem Zornem.

Čtěte také

Nejzásadnější tracky dekády, která z popu znovu udělala slušné slovo

„Zatímco v Brazílii jsem byla dcerou svého otce, od které se očekávají velké věci, v New Yorku jsem byla sama za sebe a cítila se daleko svobodnější,“ řekla Bebel, zpívající často v angličtině a odmítající být výhradně spojována s bossa nova.

Podobné problémy řešila stejně stará brazilská zpěvačka Mart'nália, pro změnu dcera legendárního zpěváka a skladatele Martinho da Vila, takže ji Bebel požádala o nazpívání duetu Na Cara v rytmu samby a v duchu humorného přemýšlení o životě, zachyceného v koketně humorném videoklipu.

Milovat country pop Natalie Maines, Martie Erwin Maguire a Emily Strayer nemusíte, upřít jim odvahu ale nemůžete a za to, co v minulosti dokázaly a čemu byly nucené čelit, včetně mediálně-společenského lynče, si zaslouží náš obdiv. Název s rasistickým podtónem Dixie Chicks nahozený v mládí, prý nikdy tři americké zpěvačky a hudebnice neměly v oblibě, k radikální změně se odhodlaly ale až nyní, v rozjitřené době Black Lives Matter a bez velkých řečí a gest.

The Chicks, jak si od teď budou říkat, vydaly nové album po dlouhých čtrnácti letech a že je z toho událost asi není nutné zdůrazňovat. Za vše hovoří také název Gaslighter, odkazující na nebezpečnou psychologickou manipulaci a konkrétně na těžký rozpad manželství Natalie, jak to u trojice bývá obvyklé, popsaný s nebývalou upřímností.

Píseň March March napsaly v roce 2018, kdy s rodinami šly s milionem lidí protestní pochod March For Our Lives. Také sledovaly zvyšující se aktivismus Američanů, ať už šlo o komunitu LGBT, rasové nerovnosti nebo práva žen. Zúčastnily se i dalších pochodů, ale teprve dění Black Lives Matter a vzpomínka na masovou vraždu studentů na střední škole Stoneman Douglas v Parklandu je přiměla skladbu uvést na novém albu. V textu odsuzujícím násilí a používání zbraní proto ve videoklipu připomněly projev jedné z přeživších Emmy Gonzálesové.