Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – únor 2021

„Pokud je mým pastýřem strach, mým společníkem musí zůstat naděje,“ zpíval už před dvěma lety ženský vokální kvartet Tuuletar neboli finské Bohyně větru. Tesat do kamene, obzvlášť dnes, kdy je svět obrácen naruby.

Někdy se ale podle zpěvaček může okolní chaos a nucená izolace od světa a přátel proměnit ve vznešený vnitřní klid, vytvářející v naší mysli druh oltáře, k němuž není od věci v těžkých dobách vzhlížet. A s přesvědčením, že jedině společně vše překonáme, nám Bohyně větru posílají trojdílnou povzbuzující a nadějeplnou hudební báseň Vetten vuoro (Turn of the Tide).

Návrat tureckého anatolského rocku z 60. let dospěl do momentu tak nějak předpokládaného: probudili se obři, na jejichž ramenech stojí mladí revivalisté Altın Gün, Derya Yıldırım nebo Gaye Su Akyol. Průkopnická skupina Moğollar procitla dokonce velmi stylově: v nizozemském studiu Artone vybaveném starou analogovou technikou, znovu natočila výběr svých největších hitů. Naživo, způsobem direct-to-disc, tedy napřímo do matrice, ze které se následně vylisuje album.

Zvuková dokonalost je v takovém případě ovšem vykoupena absencí jakékoliv chyby. Natáčení nejde stopnout a začít znovu; neexistují ani dodatečné úpravy zakrývající případné chyby. Jak to zahrajete, tak to vyjde na albu.

Čtěte také

A Zlatý mikrofon získává.......skupina Zlatý den!

Moğollar v Artone strávili dva dny a protože si prý připadali jako na koncertu před tisícovými davy, vypnuli se k výkonu, jaký můžeme hlavně u nejstarších členů jen obdivovat. Připomeňme totiž, že kapela vznikla už v roce 1967 a debutem Anadolu Pop dodala o čtyři roky později celému tureckému revolučnímu hudebnímu hnutí název.

Anadolu pop vymyslel baskytarista Taner Örgün, s narůstajícím příklonem k psychedelii ale došlo ke korekci na anatolian rock. Co se pod ním skrývá? Lidová hudba a nástroje z Anatolie namíchané s elektrickými kytarami, varhanami, bicími a tehdy aktuálním západním rockem, popem, funky nebo surfem.

Parafrázováno po werichovsku: Moğollar jsou tak legendární, že se to bude líbit i dnes, ačkoliv je to naprosto démode. A přidáte-li přítomnost producenta Murata Ertela ve studiu, tak tuplem.

Ocitl se tam ze dvou důvodů: se svou kapelou Baba Zula tady stejně spontánně natočil album Hayvan Gibi a hlavně, Moğollar od mládí obdivuje, a z anatolského rocku čerpá s Baba Zula od samého začátku. Jenom ho přidáním elektroniky a dubu přeměnil na Psychedelic Istanbul Rock'n'Roll. Moğollar se na šestnácti turecky odzpívaných skladbách představují ve všech podobách: folkrockové, až skoro akustické, hard rockové, hypnoticky psychedelické a kouzelně archaické. 

Rčení jaký otec, takový syn, v případě Joachima Coodera moc neplatí: ústředním nástrojem jeho nevšední hudby není totiž kytara, nýbrž elektrická mbira, původně africký nástroj. Divit se při poslechu alba Over That Road I’m Bound To Go proto nepřestanete až do konce a také se něčemu přiučíte, ledaže byste snad tušili, kdo je Uncle Dave Macon.

Stejně by vám to bylo ale houby platné: devadesát let staré skladby už nežijícího veterána old-time music totiž prošly radikální proměnou. A staly se Joachimovým zdrojem hudby z pomezí folku, country, ambientu a čehosi afrického. Hraje na elektrickou mbiru, Amir Yaghmai na tureckou loutnu yaylı tambur, přidává se k nim houslistka Rayny Gellert a z logiky věci slyšíme také banjo otce Ry Coodera.

Joachim dnes sice hraje na mbiru, v mládí ale začínal po boku otce jako bubeník a to dokonce v jeho nejslavnějším produkčním projektu – kubánském orchestru Buena Vista Social Club. Když mu bylo patnáct, pozoroval ve studiu, jak otec jamuje s geniálním malijským kytaristou Ali Farka Tourém, aby z toho vzešlo Grammy oceněné album Talking Timbuktu. Od té doby se do africké hudby zamiloval a zanedlouho zkontaktoval s Aliho synem Vieuxem, se kterým si na albu společně zahráli v nádherné skladbě Backwater Blues.

Skupina Lo´Jo ze západofrancouzského města Angers, nabízí svým posluchačům už bezmála 40 let doslova multikulturní hudební blouznění. „Naše hudba snad ani nejde ohraničit. Je to něco zvláštního, co vychází z našich představ o ní,“ tvrdí zakladatel skupiny, zpěvák a multiinstrumentalista Denis Péan o novém albu Transe de papier, kdy má znovu po boku své nejvěrnější: alžírské berberské sestry Yaminu a Nadu Nid El Mourid a houslistu Richarda Bourreaua.

Čtěte také

Hudba ze zapadlých vesnic: Nejlepší alba roku 2020

V Angers Lo´Jo žili až donedávna v komunitě s divadelníky, cirkusáky, filmaři, výtvarníky a pouličními kejklíři. Procestovali skoro celý svět a za poznáním se neváhali vydat na ty nejbláznivější výpravy a naskytla-li se příležitost zahrát si s někým zajímavým, Lo´Jo se ji nikdy nevyhnuli. Zážitky a inspirace Lo´Jo následně přetransformovávali do jedinečného hudebního receptu, zahrnující hluboký vztah k poezii a Peánovy úvahy o smyslu dnešního světa.

Pro směs kabaretního šansonu, jazzu, rocku, arabských a karibských rytmů a sofistikované elektroniky lehce přecházející v pouštní blues, měl Peán vždycky vysvětlení: „Hudba nemá rasu a nemá zemi.“

Lo´Jo patří k zakladatelům legendárního malijského festivalu Blues v poušti, kam je dovedl britský kytarista Justin Adams, producent jejich raných alb a samozřejmě Transe de papier.

„Když jsem za nimi v roce 1997 poprvé přijel do Angers, netušil jsem, že to změní můj život. Jejich nezávislost a neúnavné hledání nepolapitelné hudební magie a to, jak zůstávají otevření a odvážní, mě nepřestává fascinovat,“ vyznal se Adams, kterému s produkcí novinky pomohl také Karl Hyde, polovina ústřední dvojice skupiny Underworld, a mezi hosty najdeme také bubeníka Tony Allena a verše recitující britskou hudební ikonu Roberta Wyatta.