Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – únor 2022

Pořad Hudba ze zapadlých vesnic vám každý měsíc přináší novinky ze scény world music a folku. V únorovém vydání uslyšíte tuarežskou skupinu Toumastine, americkou písničkářku Sierru Ferrell, tuniskou perkusistku Houeida Hedfi nebo skupinu Khöömei Beat ze sibiřské Tuvy.

Existovala kdysi ve Francii tuarežská skupina Toumast, vydala dvě alba a nikdo neví, kde je jí dnes konec. Nepleťme si ji tedy s nynějšími Toumastine z Nigeru, nejmladšími zástupci saharské generace.

Do vzorce kytarového tuarežského stylu assouf jejich hudba ze stejnojmenného alba ale moc nezapadá. To ty klávesy, bicí a reggae. Snaha o inovativní rockový zvuk se ovšem kapele upřít nedá, a pokud uvážíme, že skladby skipina natáčela ve vlastním studiu bez cizí produkční pomoci a vydala na vlastním labelu, nelze než před ní smeknout a věřit tomu, že čas většího mezinárodního ocenění Toumastine brzy přijde. 

Jmenuje se Sierra Ferrell, pochází z Virginie a než se usadila v Nashville, procestovala jako tulák Spojené státy v karavanu. Hrála na ulicích, kamioňákům na parkovištích nebo v malých klubech a vlastně každému, kdo stál o její písničky. Má naprosto mimořádný hlas, říká si Gypsy tornádo a proslavila se, jak už to tak bývá, nejprve na YouTube. Se smlouvou s labelem Rounder Records ji při natáčení alba Long Time Coming pak do kapsy spadla produkce Garyho Paczosa a tím pádem i hostování Billyho Stringse, Sarah Jarosz, Jerry Douglase, Tima O’Briena nebo Chrise Scruggse.

Do jednoho muzikantských hvězd americany a moderního bluegrassu, jenomže ani tak široké žánrové pole pro popis Sierry nestačí. Když se třeba pustí do gypsy jazzování, naskočí vám občas – možná to bude i tím zastřeným hlasem – francouzská hvězda ZAZ. Třiačtyřicetiletá písničkářka Sierra pro to má ale vysvětlení: „Mnoho z nás život naučil vstávat, chodit do práce, vydělávat peníze, jíst, spát a tohle všechno donekonečna opakovat. Je snadné v takové otupující rutině skončit, ale já toužím po tom, aby moje hudba pomohla lidem z ní uniknout tím, že si dokážou představit, jak kouzelně pestrým místem může být svět.“

Řeky odjakživa nebyly pouze zdrojem potravy a životadárných závlah. V dějinách fungovaly také jako důležité dopravní tepny. Pluly po nich zboží, věda, filosofie, vynálezy a umění. Představovaly formu komunikace mezi národy. Ganga, Nil, Tigris nebo Mekong získaly status posvátnosti a cosi jako duši. Proto francouzský název alba Fleuves de l'Âme tuniské perkusistky Houeida Hedfi překládáme jako Řeky duší.

Debut ji pomohl natočit a elektronikou doplnit švédský producent Olofe Dreijera ze sourozeneckého dua The Knife. A nastražené uši nad tou nádherou, u níž Houeida sedí překvapivě ponejvíc za klavírem, máme i proto, že se do něho s tradičními nástroji zapletli tuniští a palestinští muzikanti a švédská violoncellistka Agnes Magnusson.

Hudebníci ze sibiřských regionů centrální Asie disponují pokladem, na který nikdo jiný nedosáhl: hrdelním zpěvem khöömei, kdy máte v hrdle doslova celý orchestr. Napodobujete s ním zvuk větru, ptačí namlouvání, připomíná divoká zvířata, třeba medvědy, cinká jako koňské třmeny a nejúžasnější zní, když se v tremolu ozývají tři hlasy současně, což má odrážet proud řeky.

Ačkoliv s khöömei spřízněné vokální styly najdeme i jinde ve světě, a nutně nemusíme myslet na západní vynález alikvótního zpěvu, v jedinečnosti se umění pastevců z republik Altaj a Tuva nevyrovnají. Dozvěděli jsme se to až po pádu Železné opony a rozpadu Sovětského svazu, kdy cestování a vzájemným kontaktům už nic nebránilo.

První setkání s hrdelními zpěváky ze sibiřské Tuvy přitom tehdy dopadlo všude na světě úplně stejně: naprostým šokem. Zatímco ve Spojených státech se předpokládalo, že sledují Marťany, u nás se mluvilo o playbackovém podvodu. Takhle přece žádný člověk nemůže zpívat, obraceli se na sebe s otázkou o pasteveckém vokálním umění předtím nic netušící návštěvníci koncertů, to přece není možné, aby takhle dokázal někdo hluboce mručet, vždy to zní, jako medvěd těsně předtím, než nás sežere.

Ale může a skupině Khöömei Beat se to pak hraje, když má k dispozici takové úžasnosti. Na první poslech se od jiných moc neliší: I na druhém albu Changys Baglaash staví na rocku, nestydí se za popové melodie a z plných sil propadá hrdelním zpěvu. Na působivosti ji ovšem přidává originální kombinace tradičních nástrojů s klasickým cellem, baskytarou a bubnováním jediné ženy v šestičlenné sestavě; Bailak Mongush se dokonce přezdívá První dáma bubnů Tuvy.

A není bez zajímavosti, že se skvělé album okamžitě po vydání usadilo na samém vrcholu žebříčku Transglobal World Music Chart.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?