Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – únor 2022

Existovala kdysi ve Francii tuarežská skupina Toumast, vydala dvě alba a nikdo neví, kde je jí dnes konec. Nepleťme si ji tedy s nynějšími Toumastine z Nigeru, nejmladšími zástupci saharské generace.

Do vzorce kytarového tuarežského stylu assouf jejich hudba ze stejnojmenného alba ale moc nezapadá. To ty klávesy, bicí a reggae. Snaha o inovativní rockový zvuk se ovšem kapele upřít nedá, a pokud uvážíme, že skladby skipina natáčela ve vlastním studiu bez cizí produkční pomoci a vydala na vlastním labelu, nelze než před ní smeknout a věřit tomu, že čas většího mezinárodního ocenění Toumastine brzy přijde. 

Jmenuje se Sierra Ferrell, pochází z Virginie a než se usadila v Nashville, procestovala jako tulák Spojené státy v karavanu. Hrála na ulicích, kamioňákům na parkovištích nebo v malých klubech a vlastně každému, kdo stál o její písničky. Má naprosto mimořádný hlas, říká si Gypsy tornádo a proslavila se, jak už to tak bývá, nejprve na YouTube. Se smlouvou s labelem Rounder Records ji při natáčení alba Long Time Coming pak do kapsy spadla produkce Garyho Paczosa a tím pádem i hostování Billyho Stringse, Sarah Jarosz, Jerry Douglase, Tima O’Briena nebo Chrise Scruggse.

Do jednoho muzikantských hvězd americany a moderního bluegrassu, jenomže ani tak široké žánrové pole pro popis Sierry nestačí. Když se třeba pustí do gypsy jazzování, naskočí vám občas – možná to bude i tím zastřeným hlasem – francouzská hvězda ZAZ. Třiačtyřicetiletá písničkářka Sierra pro to má ale vysvětlení: „Mnoho z nás život naučil vstávat, chodit do práce, vydělávat peníze, jíst, spát a tohle všechno donekonečna opakovat. Je snadné v takové otupující rutině skončit, ale já toužím po tom, aby moje hudba pomohla lidem z ní uniknout tím, že si dokážou představit, jak kouzelně pestrým místem může být svět.“

Řeky odjakživa nebyly pouze zdrojem potravy a životadárných závlah. V dějinách fungovaly také jako důležité dopravní tepny. Pluly po nich zboží, věda, filosofie, vynálezy a umění. Představovaly formu komunikace mezi národy. Ganga, Nil, Tigris nebo Mekong získaly status posvátnosti a cosi jako duši. Proto francouzský název alba Fleuves de l'Âme tuniské perkusistky Houeida Hedfi překládáme jako Řeky duší.

Debut ji pomohl natočit a elektronikou doplnit švédský producent Olofe Dreijera ze sourozeneckého dua The Knife. A nastražené uši nad tou nádherou, u níž Houeida sedí překvapivě ponejvíc za klavírem, máme i proto, že se do něho s tradičními nástroji zapletli tuniští a palestinští muzikanti a švédská violoncellistka Agnes Magnusson.

Hudebníci ze sibiřských regionů centrální Asie disponují pokladem, na který nikdo jiný nedosáhl: hrdelním zpěvem khöömei, kdy máte v hrdle doslova celý orchestr. Napodobujete s ním zvuk větru, ptačí namlouvání, připomíná divoká zvířata, třeba medvědy, cinká jako koňské třmeny a nejúžasnější zní, když se v tremolu ozývají tři hlasy současně, což má odrážet proud řeky.

Ačkoliv s khöömei spřízněné vokální styly najdeme i jinde ve světě, a nutně nemusíme myslet na západní vynález alikvótního zpěvu, v jedinečnosti se umění pastevců z republik Altaj a Tuva nevyrovnají. Dozvěděli jsme se to až po pádu Železné opony a rozpadu Sovětského svazu, kdy cestování a vzájemným kontaktům už nic nebránilo.

První setkání s hrdelními zpěváky ze sibiřské Tuvy přitom tehdy dopadlo všude na světě úplně stejně: naprostým šokem. Zatímco ve Spojených státech se předpokládalo, že sledují Marťany, u nás se mluvilo o playbackovém podvodu. Takhle přece žádný člověk nemůže zpívat, obraceli se na sebe s otázkou o pasteveckém vokálním umění předtím nic netušící návštěvníci koncertů, to přece není možné, aby takhle dokázal někdo hluboce mručet, vždy to zní, jako medvěd těsně předtím, než nás sežere.

Ale může a skupině Khöömei Beat se to pak hraje, když má k dispozici takové úžasnosti. Na první poslech se od jiných moc neliší: I na druhém albu Changys Baglaash staví na rocku, nestydí se za popové melodie a z plných sil propadá hrdelním zpěvu. Na působivosti ji ovšem přidává originální kombinace tradičních nástrojů s klasickým cellem, baskytarou a bubnováním jediné ženy v šestičlenné sestavě; Bailak Mongush se dokonce přezdívá První dáma bubnů Tuvy.

A není bez zajímavosti, že se skvělé album okamžitě po vydání usadilo na samém vrcholu žebříčku Transglobal World Music Chart.