Novinky z Afriky

02391167.jpeg
02391167.jpeg

Pouštní blues, afrofuturismus,  kosmopolitní grioti 21. století a loučení Salifa Keity.

Když Baba Sissoko v anketě Obaland Awards vyhlásili za afrického jazzmana roku 2018, ještě to neznamená, že bychom zpěváka a vynikajícího hráče na talking drum a loutnu ngoni měli považovat za pravověrného jazzmana. Vyhledávaného sidemana si přece pamatujeme po boku  Youssou N'Doura, Ry Coodera, Dee Dee Bridgewater, Rokie Traoré, Omara Sosy nebo The Art Ensemble Of Chicago a není to tak dlouho, co překvapil společným albem s americkým bluesovým veteránem Mighty Mo Rodgersem. Nikdy se nedržel jednoho stylu, tím spíš, že žije v Evropě. Nedávno ho však doma čekalo překvapení: zjistil, že prvorozená dcera Djana má výjimečný hlas, takže proč toho nevyužít. Italský producent Luca Sapio pak oběma vyšel vstříc v přání zahrnout na album Fasiya afrobeat, pop, reggae a malijský afrofunk.

Podle griotské rodiny Dawda Jobarteha se píšou hudební dějiny Gambie: všichni předci patří mezi legendární mandinské hráče na koru a otec Amadou Bansang Jobarteh byl dokonce osobním griotem prvního gambijského presidenta Dawda Jawara. Zdědil po nich veškerou virtuozitu a po přestěhování do Dánska vnímá západoafrickou hudbu v širších souvislostech.  Abum I Met Her By The River proto nemůže zaskočit kulturními přeskoky: velkolepá verze slavného jazzového standardu Afro Blue od kubánského perkusisty Mongo Santamaría s elektrifikovanou korou, akustické laskání megahitu Hello od Adele nebo skandinávská lidová melodie ze 17. století dotvářejí úžasnou představu mistrovského hráče a zpěváka o kosmopolitním griotovi 21. století. Ve skladbě Begging Boys si se senegalským zpěvákem Souleymanem Feye neberou servítky s žáky jistého druhu škol Koránu nutící malé děti žebrat. V Senegalu, kde je žebrota považována za slabost, jim říkají talibé a naštvaný Dawda Jobarteh zpívá: „Nejsem proti tomu, aby chodili do škol Koránu, zajímalo by mě ale, proč šestileté děti nutí chodit po ulicích bosé a špinavé.“

Tip na zapeklitě rytmický futuristický afro-dub z něhož se vám zatočí hlava? Určitě britská skupina Fofoulah, což v jazyce wolof znamená Je to tam. Bušení do bubnu sabar, hlomozivého symbolu senegalské a gambijské hudby, přepadá jak voda z přehrady do směsi západoafrických polyrytmů, elektro tanečních beatů, jazzu, funky, hip hopu a řevu zpěváka Batche Gueye. Takřka neutancovatelné sabar rytmy fenomenálního Kaw Secka, přecházejí na druhém albu DaegaRek (The Truth) do hypnotického groove bubeníka Dave Smitha, známého ze skupiny Roberta Planta a kosmické zvukomalby saxofonisty a klávesisty Toma Challengera. Skladba Ndanane (Hvězda) připomíná význam prvorozených dětí v Senegalu: stávají se vzorem, příkladem slušného chování a po smrti rodičů zodpovědnými za budoucnost rodiny. Pokud prvorozeného zabijete, krev z rukou už nikdy nesmyjete.

Tuarežské společnosti vládnou ženy. Tradičně nezahalené, hrdé, samostatné, v hudbě hlasově nepokořitelné. Usednou na koberce a za bušení do bubnů tinde spustí své pouštní stavbou jednoduché bluesové litanie. Ve skupině Tartit – ve volném překladu z jazyku tamashek pouto nebo svazek – se sešly ženy z uprchlického tábora v Burkina Faso, kam se uprostřed povstání v 90. letech Tuaregové z okolí malijského Timbuktu uchýlili. Postupně se k nim přidala pětice mužů s elektrickou kytarou, loutnou tehardent, naříkajícími houslemi imzad a hlasy. Debutovým albem Abacabok si Tartit v roce 2006 získali světové uznání a za dlouhou přestávkou hledejme válku na severu Mali, z níž Tuaregové nevyšli zrovna dvakrát dobře. Nové album Amankor (Exil) reflektuje nelehkou situaci národa bez vlasti a vyzývá ke smíření a solidaritě. S metaforickou připomínkou: „Žena je hlavní pilíř stanu, a pokud o něho přijdete, spadne celý stan.“

Snad každý si ho pamatuje: okamžik, kdy poprvé zaslechl fenomenální hlas malijského zpěváka Salifa Keity. Nebývalá osobnost západoafrické moderní hudby, vpravdě její stěžejní architekt, letos oslaví sedmdesátiny, k nimž si nadělil dárek, který svět bude vnímat se smutkem, zatímco nahráváním prý unavený Keita s úlevou. Album Un autre Blanc (Another White) totiž vyhlásil za definitivně poslední.  Osobně ho produkoval, financoval a natočil s šestadvacetičlennou kapelou plnou instrumentálních hvězd doplněnou hosty: beninská zpěvačka Angelique Kidjo, jihoafrický sbor Ladysmith Black Mambazo, afropopová diva z Nigérie Yemi Alade, senegalský raper MHD a reggae veterán Alpha Blondy z Pobřeží slonoviny. Nejslavnější africký albín se opírá do politiků, varuje před nelidským rituálním zabíjením albínů a díkybohu se vyvaroval melodramatickému loučení. Zkrátka si s přáteli své „poslední album kariéry“ hlavně užil.

Spustit audio

Související