Nudný stereotyp?

Letošní sváteční atmosféra na mě dolehla o dost později než obvykle. Asi za to může předchozí nezimní počasí. I když jsem zdobila adventní věnec, zapalovala na něm svíčky, pouštěla i zpívala kolegy a chodila tajně loupit do spíše vlastnoručně upečené perníčky, atmosféru blížících se Vánoc jsem vnímala především jako krátící se lhůtu uzávěrek našich rozhlasových pořadů.

Ale teď? Teď už je to jiné. Vánoce sice skončili a jsme v očekávání Silvestra a já se těším z výjimečné, neopakovatelné a slavnostní atmosféry. A vůbec nesouhlasím s těmi, kteří vnímají poslední dny roku jako rutinu. Já vím, že shánění vhodných dárků bývá hrozná dřina a příprava svátečního menu či pečení cukroví pro některé hospodyňky nekonečný maratón a samotný Štedrovečerní večer utekl tak rychle! Jenomže, o to právě jde. Nějak jsme zapomněli na to, že svátky nejsou jen 24. prosince. Následují další sváteční dny a i mohou být také důvodem k radosti.

Já se například každý rok raduji z toho, když se mi před pořádkumilovným manželem podaří zachránit nazdobený stromek. Každý rok přitom lámu nový rekord. Loni jsem náš svítící jehličnan v květináči ochránila před zpětným přesunem na zahradu do konce ledna. A letos? Letos jsem si laťku posunula až na Hromnici. A pak že jsou Vánoce nudným stereotypem?!