O diskriminaci

Víte, že naše mateřština - český jazyk - je diskriminací doslova prošpikována? Mužský základ je tady bez obalu zvýhodněn a naopak ženský se musí přizpůsobovat. Ze školy ještě znáte pravidlo o přítomnosti mužského životného podstatného jména a psaní "i" nebo "y". Babičky a ženy šly - s ypsilon. A babičky, ženy a dědečkové šli - s měkkým i. I kdyby se ulicí producírovalo tisíc babiček a mezi nimi jeden zapomenutý dědeček, čeština mu dává jasnou přednost v podobě "i".

A další příklad: Když žije ve městě padesát tisíc obyvatel, je to jasné. A nikdo se neptá, zda jsou mezi obyvateli i ženy obyvatelky. Rozumí se to přece samo sebou. Škola je financována podle počtu žáků, což je sice mužský rod, ale současně i pro dívky. Chceme-li být přesní a oslovujeme-li nějaké shromáždění, proneseme sice Dámy a pánové... Studentky a studenti... jinak ale na ženské podoby příliš nemyslíme.

Pokusím se vylovit ještě jeden důkaz. Představte si větu: Když přijeli dva cestující, oba vystoupili zadními dveřmi. V této větě se slovo oba váže k mužskému rodu. I kdyby dorazily čirou náhodou dvě velmi dobré kamarádky.

Ano, čeština si z historie přinesla zvláštní diskriminační vlastnosti a nám to nevadí. Předpokládám, že se tím nezabývají ani zaryté feministky. Možná by bylo dobré řešit všechny formy diskriminace s podobně chladnou hlavou a selskou samozřejmostí. Věřím, že by se tak všichni mnohem lépe domluvili.