O lásce

Jako otec novorozené dcery jsem si naivně myslel, že budu mít absolutní moc nad jejím osudem. Jen já přece vím, jaká úskalí nabízí všední život a jen já jsem tedy schopen rozhodnout, který muž je pro ni tím pravým. Naivita skončila pochopitelně velmi brzy. Teď je dceři šest let a v září půjde do školy. Sice u nás ještě nezvoní podivní mutující chlapci a nepíše si e-maily s celým světem, ale už teď s ženou občas lapáme po dechu. Zmínku o tom, že si vezme svého nejlepšího kamaráda ze školky, jsme brali jako dětský žertík a to, že si posílají dárečky jako nevinnou roztomilou hru sotva odrostlých batolátek. Jenže jednoho krásného dne jsem přišel domů, přede dveřmi byly cizí malé boty a já tušil, že bude následovat překvapení. Žena mi hned u věšáku hlasitě zašeptala: "Honem pojď sem, něco uvidíš!" a odběhla do obýváku, kam jsem za dvě sekundy nahlédl i já. To, co jsem viděl, mě umlčelo na dlouhé minuty.

Moje dcera s oním školkovým kamarádem seděli ruku v ruce v křesle a sledovali Harryho Pottera. Abych byl přesnější - ona mu seděla na klíně a se zcela samozřejmým přituleným výrazem pozorovali zápletky kolem kamene mudrců - rodiče nerodiče.

Později jsme se dočkali vysvětlení, že tak seděli proto, aby se nebáli. Blesková porada v kuchyni vedla k přesvědčení, že je vlastně dobře, že jsme tohleto viděli, protože je to znakem jisté důvěry a pocitu bezpečí. Ovšem zmohl jsem se jen na sípavé úryvky ve stylu: "Co to....proč to.... u nás doma.....šest let.." A tak dále...

No ale abych to shrnul, protože dnes už jsem poučen. Láskám se bránit nemá a chtějí-li být viděny, nezakrývejme oči nikomu - natožpak sobě. A všem dětem ze školky přeji, aby na nejčistší období svého života vzpomínali mnohem častěji, než prvního května pod rozkvetlou třešní.