O nechuti

Ne že by nebylo o čem hovořit, ale přiznám se vám bez mučení, mozek ne a ne naskočit a ať do něj nahlédnu odkudkoliv, slyším jen ozvěnu. Jedno nepsané pravidlo naší práce říká, že nevím-li, co mám říkat, popisuji, co vidím. Takže, milí posluchači, představte si, že přede mnou je mikrofon. Ano, takový stříbrný masivní, stojí na stole a škodolibě čeká, co ze mě kloudného vypadne. Nalevo mám monitor počítače, abych mohl spustit a ukončit nahrávání. Sedím na židli a kolem mě pusto prázdno, což je v nahrávacím studiu potřebné.

No, asi to moc nezabralo, že? Tak zkusím jinou fintu. Vzpomenu na to, co jsme zajímavého v poslední době vysílali a přidám k tomu vlastní odhodlaný názor občana - daňového poplatníka. Tak třeba že se konečně zdravotníci dohodli a ohledávání zesnulých bude na Hlučínsku konečně připomínat civilizaci. Anebo jak se zase víří spory ohledně čištění ostravských lagun po chemičce Ostramo. Jako že kdo ví, co to udělá s přírodou a čert vem notoricky známou touhu se lagun zbavit - budeme se v tom zřejmě šťárat tak nějak pořád a furt.

No nevím, ani to není to pravé ořechové. Tak zkusím jinou radu - rozvíjet své vlastní věty za každou cenu. Rozvíjet - tím myslím násobit myšlenky a doplňovat informace k informacím již uvedeným. Samozřejmě že toto násobení nevyžaduje znalost násobilky, to bychom byli u matematiky a školy mají, jak je známo, prázdniny. Vzpomínáte na své prázdniny? Kdy jste byli poprvé na táboře, do koho jste se v létě zamilovali a jak se vám těžce odmilovávalo? Jo jo, láska, ta k červenci patří jako ryby do ostravských lagun - jednou, možná...

Tak ani toto rozvíjení příliš nepomáhá. Co se dá dělat, poznámka musí skončit. Hodila by se pointa, ale jak chcete vymyslet pointu, když vám to dnes nemyslí? Proto skončím netradičně - varovným přáním. Pokud teď nepracujete, zvedáte se a jdete si koupit třeba čokoládovou zmrzlinu a jen tak se někde potloukat, tak mi to, pěkně prosím, vůbec neříkejte.