O posledním zvonění

Kdo jiný by měl holdovat recesi než studenti středních škol. Kdo jiný by měl mít dost odvahy na to, aby se navlékl do šatů opačného pohlaví, zmaloval si obličej vším, co najde a halekal uprostřed města na solidní občany.

K vidění jsou, a nějaký ten den ještě budou, týmy zdravotních bratrů, lehkých žen, jeptišek anebo pochybných kytaristů s otlučenými futrály. Přiznám se na rovinu, že občas do kasičky něco přihodím, ale dávám si podmínku - něco za něco. Pokud chtějí desetikorunu, aby ji bylo možné vyměnit za destilát nevalné kvality, musí si ji zasloužit. Písničkou, scénkou, básničkou anebo něčím originálním. Zatarasit cestu, žadonit, vydírat a naléhat, to už nemá s recesí společného vůbec nic. A je to navíc velmi trapné.

Viděl jsem, jak se několik nalíčených jedinců rozestavilo podél přechodu přes ulici Českobratrskou v Ostravě. Kdo se chtěl dostat na druhou stranu, neměl jinou šanci, než se vřítit do náruče agresivních a neodbytných žadatelů o peníze. Nebyl to vůbec příjemný pohled, když dvoumetrový čahoun pronásledoval žačku první nebo druhé třídy, bránil jí v chůzi a mával před ní kloboukem s drobnými. Nechci si domýšlet, jak dosáhl svého a proč nešťastná holčina nakonec přispěla několika mincemi těžce ušetřenými na zmrzlinu. Tady už nejsou na místě slova "žádání" anebo "dobrovolně". To už je nátlak a žebrání. Věčná škoda, že skupin, které sedí na chodníku, a třeba hrají a zpívají, je tak málo. Zřejmě je velmi složité vůbec jenom připustit, že by bylo jaksi vhodné něco za vybrané peníze nabídnout.

V této souvislosti mám ale dobrou zprávu. Potkal jsem šest maskovaných vojáků s plastovými kulomety. Pokud jste hodili něco málo do ešusu, na počkání jeden druhého zastřelil. Takže díky, milí maturanti...