O pošmournu

Znáte to sami. Ráno je venku tma, slunce je nedostatkovým zbožím, mrholí v podstatě pořád a je otázkou času, kdy se dostanou typické městské břečky i do nižších poloh. Samozřejmě že nástup zimy má i mnohem přívětivější tvář, ale zůstaňme u tohoto navlhlého a studeného pošmourna.

Určitě jste někdy zažili takzvané pravidlo první ranní písničky. Nápěv, který uslyšíte z rádia hned po probuzení, vám zní v uších vtíravě a neodbytně až do večera. Stejně tak funguje pravidlo prvního slova, které k vám někdo vyšle hned po ránu. Všechno spolu souvisí, i když to tak na první pohled nevypadá.

Včera ráno jsem stál bez deštníku u trafiky a prodavačka mi popřála - cituji - "krásný den a ať se vám dnes všechno podaří". A vůbec to neřekla tak nějak monotónně, nudně a neosobně. Možná jsem sentimentální melancholik, ale tento obyčejný zážitek prostě zabral. Dokázal hned po probuzení nastavit vnímání světa tak, jako by nepršelo, nebyla zima a slunce svítilo o sto šest. Vtíravě a neodbytně.

Mé drobné přání je tedy velmi jednoduché. Zkusme nejenom tato obyčejná slova šířit, ale také vnímat. Vsadím se, že alespoň polovina z nás ani netuší, že jim někdo něco hezkého říká. Upřímně a rád. Jsou to slova, kterých je málo, vždycky jich bude málo, ale potřebujeme to. Nejsme přece stvoření pro neustálé mračení se a zlobu. V zimě, na jaře, na podzim i v létě. Jsou to slova, která jsou zadarmo, chtějí jen trochu vůle a chuti. Anebo že by tyto zdánlivé detaily byly právě proto tak drahé?