O zimě

Včera jsem se vypravil na louku, kde mám několik úlů, abych se podíval, jestli se ty moje včelky už po dlouhé mrazivé zimě probudily a jestli náhodou už nevyletěly. Podle včel poznáte, jestli bude tuhá zima, nebo zima mírná, jestli bude sněžit a jak dlouho. Když se nemají k světu a sedí v úle, doslova jako hloupý Honza na peci, tak je jasné, že se ještě něco přižene. Jenže ty moje včelky bzučely a některé už vylétávaly na první předjarní prolet, poznáte to podle toho, že se krásně vykakají, odlehčí se jim výkalové váčky, a tím se udrží při zdraví. Tak ono i mezi lidmi se traduje, že je dobré se pořádně vyspat, pořádně najíst a pořádně si potom v klidu trůnit v té malé místnůstce a hned se všem žije lépe. To sluníčko posledních dnů působí blahodárně nejspíš na všechny. Lidé se smějí, na ulicích potkáte první zamilované, a ty včelky z toho mají určitě také radost. Jakmile totiž zmizí velké plochy starého sněhu a na loukách se objeví první sněženky a podběl a na vrbách vyrostou kočičky, je o potravu postaráno a v úle rázem vzniká nový život v podobě mladých včel. A právě ty, v tom složitém řetězci života a smrti, vystřídají časem ty staré unavené včely, které tu pomyslnou káru s živým rojem táhly a zahřívaly po celou zimu, aby přežily těžké období a mohly zase pokračovat. Tak nějak je to i v lidském životě. Jenže, to je smutné téma. Představte si, v obchodě jsem potkal jednoho zahrádkáře, který nakupoval semínka zeleniny i různých okrasných květin asi za pět set korun. Zahrádkář, to je přesně takový typ človíčka včelky, kterému se při prvních předjarních slunečních paprscích už chvěje nedočkavostí i ta motyčka v bedně s nářadím. A podle takových se dá odhadnout, že zima si s námi už dlouho zahrávat nebude. A pěkný den přeje Artur Kubica.