Oblíbená pokladní

Není prodavač jako prodavač. Pokud stejně jako já často nakupujete v centru Ostravy, třeba máte podobnou zkušenost. Koneckonců vzdušnou čarou snad 100 metrů jsou od sebe dva krámy, kde pracují lidé s naprosto odlišným přístupem k nám, zákazníkům. Když potřebuji cigarety či jízdenky, tomu prvnímu se zdaleka vyhýbám. Už jsem třeba právě při nákupu jízdenek několikrát odešla se slovy, že raději dám pár korun navíc řidiči, než bych se tam s nimi otravovala. A to si o sobě myslím, že mám slušné vychování. Starší pan prodavač mi totiž řekl, že aby mi lístky prodal, musím si koupit ještě něco ke čtení, protože trafika je od toho a z jízdenek on prý nemá žádný zisk. Podobně jsem dopadla při nákupu tabákových výrobků. V dnešní době, kdy prodejny mimo velká shopingcentra doslova živoří, to je podle mě více než troufalé. A z principu tam prostě už nechodím, ani když chci stohy časopisů a novin třeba na dlouhou cestu vlakem. Navíc si myslím, že prodejna se snad specializuje na pornografické zboží, protože nahé ženy jsou nejen ve výloze ale i v samotné trafice vystavené na co nejviditelnějším místě a v co nejhojnějším počtu. Příjemné to není, i když nejsem žádný puritán.

Prodavače ale nelze házet do jednoho pytle. Třeba taková paní Anička z nedaleké prodejny potravin. Z rádia tam máme nejblíže, takže tam i s kolegy nejčastěji chodíme. Dokonce jsme se shodli v tom, že když tam naše oblíbená pokladní je, klidně vystojíme i delší frontu u její kasy, protože je prostě hrozně fajn a dokáže nám zpříjemnit den. Při čekání na placení a neslušném poslechu její konverzace, jsem si uvědomila, že podobné pocity má zřejmě hodně zákazníků a že do oněch potravin chodí hlavně díky ní. Jen se obávám, že paní Aničku zaměstnavatel asi neplatí zlatem, i když by měl. Právě takoví prodavači totiž dokazují, že nakupování v těch ne hyper, super, mega obchodech má prostě smysl.