Odpad jako filozofický problém

S prvními slunečními paprsky přicházejí také první myšlenky na cestování. Jak krásné je uhánět rozjetým vlakem nebo autem krajinou hrající barvami. Moc krásné, až do doby, než si cestovatel začne všímat toho, co místy lemuje dráhu či silnici. Tu igelitový pytel tlejících odpadků, tam stará lednice, prasklá pneumatika opodál. V tu chvíli je těžké ubránit se základní filozofické otázce - proč? Proč jedinec obdařený větší či menší inteligencí trousí odpadky, kde se mu zamane. Stejně jako na mnoho jiných závažných otázek týkajících se lidské podstaty se na ni odpověď hledá jen těžko.

S odhalováním zakladatelů černých skládek si příliš neví rady ani městská policie. Kdo odhodil k popelnicím sedací soupravu, to sice každý ví, ale nepoví - se sousedem je třeba dobře vycházet. Že se na to musí jinak, rafinovaněji, na to už přišli i ostravští popeláři. Vzpomněli si na rčení, že starého psa novým kouskům naučit nelze, a tak ohýbají proutky, dokud jsou mladé. Besedují se školáky a organizují pro ně soutěže s jediným cílem - předat jim poselství, že místo do lesa mohou starý koberec odnést klidně do sběrného dvora. Už vidím ty situace jako z propagačního filmu na českou policii: Otec oděn do černého pláště právě nakládá dvoukolý vozík harampádím a už už se je chystá uložit ke stoletému spánku do nedaleké říčky, když tu se ve dveřích objeví desetiletý synek se slovy: "Tatínku, nebuď potvora, odvez odpad do dvora!"

Možná se někomu zdá vyvolávání rodinných konfliktů kvůli čistšímu potoku jako silné kafe. Mnoho jiných možností se ale nenabízí. To, že odpad nepatří před dům, ale do popelnice, ví každý, ne každý ale nepodlehne pokušení. A když se nakonec vrátíme k filozofickému nadhledu, tak zrovna děti by se kvalitního životního prostředí mohly dožadovat nejhlasitěji. Právě o ně a o jejich budoucí zdravý život tu přece jde.