Ondra

Když jsem poprvé v televizi uviděla záběry matky a syna v roli trýznitelky a oběti, nevěřila jsem. Když jsem je viděla podruhé, udělalo se mi špatně. Napotřetí jsem dostala pořádný vztek a hned jsem chtěla udělat něco, co by lidská monstra páchající násilí na bezbranných obětech dostalo tam, kam patří - za mříže. Asi jsem nebyla sama.

O pár dnů jsem si později povídala u kafe se známým policistou a on si přitom posteskl, že jim v práci až nevídaně vzrostl počet různých oznámení o údajném týrání dětí. Pravdivých, nepravdivých, anonymních i podepsaných. Za vším je prý právě případ týraného Ondry. Lidé si prostě začali více všímat dění ve svém okolí a klást si otázky: Je za křikem u sousedů obyčejný výprask za pětku z matiky nebo pořádnou klukovinu? Nevychází předškolačka od naproti ven skutečně jen kvůli podlomenému zdraví?

Otázek je mnoho a odpovědi se hledají obtížně. Věřím policistům, že důsledné prověřování různých oznámení na týrání dětí stojí hodně námahy - je třeba být důsledným a přitom zbytečně nevystresovat rodinu, kde se údajné násilí může ukázat nakonec nepravdivým. Přesto si říkám, že i kdyby mezi tisícovkou podobných udání bylo byť jedno jediné pravdivé a zachránilo tak život a zdraví dalšího malého človíčka, stojí to zato.

A kdo ví? Možná taky, že se pak i ostatní rodiče více zamyslí nad tím, jestli svého malého Tondu za kouli z matiky netrestají zbytečně mnoho nebo jestli by si hubatá pubertální Verunka nezasloužila místo facky třeba lepší příklad rodičů.