Pachuť ponížení

Před několika dny jsem zažila totální pocit bezmoci. Šla jsem nakoupit do obchodu, kam chodím snad každý den. Přiběhla jsem chvíli před zavírací dobou a trochu zmateně poletovala od jednoho regálu k druhému, protože jsem přemýšlela, co vlastně chci. Pobrala jsem pár věcí k jídlu a šla zaplatit. U pokladny mě ale předešla žena, která chtěla vidět obsah mé tašky. Na okamžik jsem zkoprněla, pak jsem začala rudnout a vztekat se. Proč? Myslela si, že kradu! Chvíli jsem si v sobě řešila, že na to vlastně vůbec nemá právo. V milisekundě jsem rozhodla, že nebudu chtít, aby tedy zavolala policisty. Ale v tu ránu mi došlo, že zcela jistě mám v tašce nerozbalené žvýkačky a baterky, které mívám kvůli práci vždycky u sebe. A taky jsem před tím byla na kočičí výstavě. Jednak točit a pak taky proto, že sama mám kočky ráda. Pro své dva mazlíčky jsem navíc dostala i nějaké vzorky krmení. Bylo mi hrozně. Paní jsem na pult dost popuzeně a arogantně všechno vyházela. Ona taky zrudla, když se mezi mými věcmi objevil mikrofon a tak rychle bez omluvy odkráčela. Ve mě ale pachuť ponížení docela dlouho zůstala. Přece jen obchodů s potravinami v samotném centru Ostravy moc není. Velmi často tam potkávám řadu takříkajíc profesních známých. Co kdyby scénku někdo viděl? Jak moc by mohla utrpět moje pověst? Podezření přece na člověku ulpí. Hodně dlouho jsem pak přemýšlela, čím jsem mohla vzbudit pozornost pracovnice ochranky. Že jsem si pečlivě prohlížela obaly výrobků? Dělám to běžně, zajímá mě složení i datum spotřeby. Že jsem lítala od zeleniny k sýrům a zase zpátky? Prostě si nepíšu nákupní seznamy. Bylo to snad kvůli tomu, že jsem se ve své kabele přehrabovala, abych našla mobil a vytáhla plátěnou nákupní tašku? Nevím. Každopádně teď všechny balíčky žvýkaček a baterek pro jistotu rozdělávám. Stejně se ale nemohu zbavit dojmu, pokaždé když tam vejdu, že mám vypálený cejch na čele.