Památka zesnulých

Památka zesnulých nebo také Dušičky jsou pro mě jedním z nejromantičtějších svátků roku. Docela živě si vzpomínám, jak jsem jako dítě zmrzlýma rukama škrtal zápalkami, které mi v mrazivém podzimním větru zhasínaly. Tolik světel, kytic a věnců mě vždycky fascinovalo, stejně jako hroby, které i v tyto dny zůstaly zcela nedotčené a zarostlé. Tehdy jsem se tomu trochu divil a tak trochu mi bylo líto těch, kteří zemřeli a dnes už jim nikdo nevěnuje viditelnou vzpomínku. Vybavuje se mi, jak mě zastihla tma na jednom prastarém hřbitově. Léta už nesloužil a neosvětlených náhrobků tam proto byla většina. Všude tma, jenom tu a tam svíčka. V kontrastu s okázalou výzdobou novějších pohřebišť to tu vypadalo tajemně. Pod dojmem prostředí a v zamyšlení nad možnými osudy lidí, kteří tu našli místa posledního odpočinku jsem také zapálil pár nedohořelých svíček.

Čím dál častěji mě napadá, o co vlastně v dušičkové době jde. O vzpomínání na ty, kteří nás opustili? Pro mnohé určitě. Je tu ale také velký zástup těch, kteří kupují pugety, aby je ostatní nepomluvili a nepošpinili za to, že se nestarají. Z hezké tradice je pak otravná povinnost, že musíme koupit minimálně tak velkou a barevnou kytici jako náš hřbitovní soused, stát v dopravní zácpě před hřbitovem a mačkat se u kontejneru. Mám obavu, aby Dušičky nedostaly podobnou pachuť, jakou už dávno mají Vánoce. Když je někdo označí cestou z vysilujících předvánočních nákupů jako svátky klidu a pohody, zatváří se obvykle tak, že je těžké mu uvěřit, že to opravdu myslí vážně.