Pánem zvuků

Promiňte mi trochu černého humoru pro začátek - pramení ze vzpomínky na dětství, kdy jsme s kamarádkami řešili otázku - přišla bys raději o oči nebo o uši? O zrak nebo o sluch? Shodly jsme se tehdy na tom, že raději o uši.

Vzpomněla jsem si na to nedávno, když jsem opět seděla u svého stolu a snažila se pracovat, tedy v kanceláři budovy rozhlasu v centru města, kde se léto nedá přežít jinak, než že prostě otevřete všechna okna a větráte a větráte, ale kde si taky kolikrát říkám - prosím, už dost, zachraňte mé uši!

Sotva totiž pod okny sbíječkou rozbili a znovu zaasfaltovali silnici, začali vedle z hlubin země dobývat parkoviště a přestavovat obchodní dům. Do toho o ulici dál už celou věčnost rekonstruují starý barák, sousedé odnaproti se rozhodli pořídit si nová okna, a tak všech těch bagrů, sbíječek, vrtaček, brusiček a já nevím, jak se to všechno jmenuje, mám už dost! Pouliční hádka, klaksony aut a dětský pláč už beru jako milé rozptýlení. Natož etudy účastníků pravě probíhajících klarinetových kurzů, to je v celé té směsici přímo lahoda.

A pak přijde chvilka pravdy - zahlcená všemi těmi zvuky dorazím domů, asi hodinu tupě zírám v tichém bytě do zdi a důvěřuji svému mozku, že už si všechny ty neuvěřitelné informace dne nějak roztřídil a zítra mě vyšle opět v plné síle do světa.

Už se těším - ráno - rozbřesk za oknem, ševelení ptáků a první chodci, důvěrně známé zvuky probouzející se domácnosti, syčící konvice, ahoj rozespalého syna, idyla ... Přituhovat začne, až se mi vtíravý popěvek písničky z rádia začne zapisovat do podvědomí, no a pak už vím, že pánem zvuků, pokud žijete a pracujete ve městě, se nikdy nestanete.