Pocit zloděje

V obchodech se chovám vždycky stejně. Vezmu košík nebo vozík a dlouze přemýšlím, co koupím. Protože když už si nějaký ten seznam pořídím, stejně ho nakonec zapomenu doma nebo třeba v redakci na stole. No a když už si v krámě něco vyberu, tak docela pečlivě sleduji údaje na obalu. Ať nepořídím nic, čemu končí záruka a nebo už je dávno po ní. Jsem prostě podezřelá.

Možná jste už i vy narazili v některých větších obchodech na muže v civilu, kteří hlídají, jestli náhodou někdo něco nekrade. Strážci se snaží chovat hrozně nenápadně a zřejmě bychom se mohli shodnout na tom, že jim to moc nejde.

Jednoho takového jsem teď potkala i já. Dojem zlodějky jsem vyvolala i tím, že jsem příliš dlouho ohledávala džusy. Může za to náročná kolegyně, která prostě pije pouze brazilský pomeranč. Když jsem nic podobného nenašla, hledala jsem v kabelce mobil, abych jí zavolala, co jí k pití pořídit jiného. Tím jsem ovšem v hlídači vzbudila podezření ještě větší a tak mne začal, samozřejmě naprosto nepostřehnutelně, pronásledovat. Prostě jsem ho měla neustále za zadkem. A všimli si toho i ostatní, což mi ovšem vadilo nejvíce.

Dlouho jsem přemýšlela, jak z nepříjemné situace vybruslit. Nakonec mě napadlo, že za zaměstnancem obchodu prostě přijdu. Poprosím ho, aby si prohlédl mou tašku a kdyby na tom trval, byla bych ochotná si sundat i bundu, abych už konečně měla klid. Jenže - běžně mívám v kabelce několik balíčků žvýkaček a nebo třeba cereální tyčinky pro případ neovladatelného hladu. Abych si tedy neuhnala ostudu ještě větší, raději jsem nápad zavrhla.

Slibuji, že ode dneška chodím do obchodu jen s plátěnou taškou a příště hlídači ztropím ostudu já.