Počítače v dětských rukou

"To je pšece entl," oznámila moje čtyřletá dcera, když jsem se ptal, co to tam na té klávesnici mačká. A když jsem vyzvídal, jak se hraje tahle hra, vyslechl jsem přednášku o tom, že "to se tam stlčí do toho a ti čelvení jsou zlí a musí se posbílat". Mrňavou ručkou šmejdila s myší a občas, když jsem se jako nedíval, obracela oči v sloup a šeptala něco v tom smyslu, jako že "já se picnu"!

Je obdivuhodné, s jakou samozřejmostí děti k počítači přistupují a stejně tak třeba i k mobilním telefonům. Berou tyto ďáblovy vynálezy zhruba stejně chladnokrevně jako kmínový chleba nebo zelí k vepřu a knedlu. Vzpomínám si na mé první pokusy kolem monitoru a seznamování se všemi editory a procesory krůček po krůčku. Ovšem s respektem velkým jako rypadlo, které nedávno prorazilo klimkovický tunel.

Moje dcera se nediví ničemu. Okamžitě pochopila, že posunování myši po stole je totéž jako pohyby šipky na obrazovce, dvojklik zvládla za minutu a téměř komicky působí její hlášky o "kopílování soubolů". Prostě je to ne složitý stroj, ale kamarád. Přiznám se, že jsem měl chvíli strach, aby ji elektronika nezkazila duši, ale když jsem viděl, jak zaníceně oblékala modelkám šaty a bojovala svými znalostmi s Beruškou, aby jí za odměnu zahrály balónky, strach byl ten tam. Sotva dosáhne na myš, malými prstíky má co dělat, aby správně klikala a ještě stihne vyprávět, co nového ve školce.

Tatínkové a maminky, počítače patří do dětských rukou. Jen je třeba zajistit, aby se tvářily jako skuteční kamarádi. Na nevhodné mačkání entlů mají ještě opravdu spoustu času.