Pod maskou...

Podobný víkend ve svém životě opravdu nepamatuji. Pracuji v médiích dlouho, mám za sebou slušnou řádku víkendových služeb, pohotovostí a výjezdů, ale něco takového.......ještě stále nenacházím slova. Není to ale faktem, že bych nemohla popadnout dech z ustavičného běhání s mikrofonem mezi místy událostí a rozhlasem. Je to důsledek skutečnosti, že jsem se zatím nikdy nesetkala tváří v tvář s takovým množstvím lidského utrpení, bolesti a hrůzy. Úkol každého novináře je v daném okamžiku jasný - musí podat maximálně profesionální výkon a získané informace co nejrychleji předat dále. Přitom se musí zorientovat ve více či méně emotivních vyjádřeních různých politiků, policistů, drážních inspektorů, dopraváků, záchranářů... prostě všech, kteří se snažili nejprve pomoci a posléze řešit okolnosti tragédie. Ale i redaktor je jen obyčejným člověkem a ať chce či nechce, události, jejichž je svědkem, jej poznamenají. Poznamenaly i mne. Myslím na ně, kudy chodím. Tu a tam mi naskočí husí kůže, hrknou slzy do očí a trnu hrůzou při pomyšlení, že by se něco podobného stalo v plné letní sezóně, kdy lokálkou číslo 5 cestují na koupaliště stovky lidí. My, lidé v médiích jsme často považováni za cyniky. Povolání nás prý deformuje, časem ztrácíme cit a děláme si legraci i ze smutných věcí. Nevěřte tomu! Není tomu tak. A pokud tak přeci jen tu a tam vypadáme, věřte, že je to jen obyčejná maska. Občas ji nasadíme, abyste si na nás příliš netroufali v situacích, kdy zrovna nejde o život!