Pohled na stáří

Zcela zvláštní kapitolou je stáří událostí. Napadlo mě to, když jsem včera odpoledne připravovala zprávu ze čtvrtečního udílení vyznamenání, které se odehrávalo na polském konzulátu v Ostravě. Medaile tam přebírali mimo jiné váleční veteráni. Jednomu z nich je letos dvaasedmdesát let. Když popisoval, kde všude v době války bojoval a čím musel projít, vzpomněla jsem si na vyprávění mé babičky. I ona mi před léty vyprávěla různé historky z doby, kdy ve škole mohla mluvit výhradně německy, jeden její bratr musel narukovat do řad nepřítelovy armády a druhý bojoval na straně budoucího osvoboditele.

Když jsem poslouchala včerejší zvukový záznam pořízený na nejmodernějším digitálním přístroji, měla jsem pocit, že jsem opět malá holka a naslouchám neuvěřitelným babiččiným starým historkám. Starým? Jak pro koho! Pro mou babičku jsou pořád živé, pro mě coby její posluchačku také. Pro řadu mých vrstevníků jde ovšem už jen o dějiny ze školních učebnic. A pro mého syna ? Pro něj je toto téma beznadějnou zkamenělinou. Myslím, že on sám do kategorie vykopávek řadí i rok 1968 nebo 1989. Škoda. Možná za to můžu i já. Nejsem tak skvělou vypravěčkou, jako moje babička. Jednou to ale napravím. Až budu mít vnoučata, budu jim vyprávět, jak lidé cinkali klíči na Václaváku, komunisti vstupovali do Občanského fóra a státní agenti zakládali bezpečnostní agentury. Pokusím se o to, aby právě tyhle vzpomínky zůstaly i pro naše potomky mladé a atraktivní, aby nebyly jen starými a nezajímavými písmenky na papíře. Stáří jde totiž ruku v ruce se zapomněním a já si myslím, že na některé události bychom nikdy zapomenout neměli.