Poláci a my

Na pomyslném žebříčku oblíbenosti si Češi udržují přední pozici u Poláků už několik let. Zjednodušeně se dá říci, že při každoročních průzkumech býváme v první pětici nejoblíbenějších národů. Někteří z vás si možná kladou otázku, čím jsme si to zasloužili? Předpokládám, že politologové a historikové by vysvětlení našli ve faktu, že Poláci a Češi proti sobě v minulosti nevedli žádnou válku a v podstatě neměli ani žádný výrazný vzájemný konflikt.

Já osobně mám i jiné vysvětlení... Obzvláště pro náš kout republiky je přímo typické, že se s Poláky a polštinou setkáváme na každém kroku. Nevím jak vy, ale já jsem už v dětství sledovala polské televizní programy častěji, než české. Polsko pro mne už kdysi dávno bylo dostupnou zemí z hlediska turistiky. Nepotřebovali jsme žádná víza a devizové přísliby. I sociální kořeny mají Poláci také velmi podobné: kvetoucí hutní a těžařský průmysl, jeho postupný úpadek, zavírání dolů i hutí.... A osobní vazby mezi jednotlivci a rodinami? Je zcela běžné, že rodiny v našem regionu jsou smíšené česko-polské, příbuzní jsou na obou stranách hranice a vzájemně se hojně navštěvují. A nakonec oblast vzdělávání: víte, že na Ostravské univerzitě můžete studovat polonistiku a největší evropský znalec slavného Haškova Švejka je Polák?

Nevím jak vy, ale já neznám jedinou oblast všedního života, ve které by se Poláci a Češi vzájemně nepotkávali. Osobně už často ani neregistruji, jestli na mě někdo mluví česky nebo polsky. A pokud bych i já měla hlasovat o mé národnostní oblíbenosti, určitě bych zvedla ruku pro Poláky. A co se týče onoho zmiňovaného výběru při pobytu na pustém ostrově: určitě bych si na něj nevzala polského řemeslníka, který mi před pár dny dával do bytu nová plastová okna. Neváhala bych ale u kolegyně Martyny z redakce Glosu ludu. Nejen, že na rozdíl od dříve jmenovaného krajana dělá svou práci pořádně a se zápalem, ale je férová a vždy je o čem se s ní bavit. Ale, ono to asi není tím, že je Polka, viďte?!