Politická arogance

Jednu svatbu jsem teď absolvovala. Vdávala se má nejlepší kamarádka, a tak o přípravách a přáních nevěsty a ženicha vím úplně všechno. Oba pochopitelně chtěli, aby bylo vše podřízeno jejich představám. Svůj den D proto plánovali a organizovali půl roku. Obřad byl na radnici a chování tamní oddávající bylo nakonec největším karambolem na jejich cestě do manželství. Nevěsta totiž nechtěla, aby o lásce a společném životě řečnil někdo, kdo je vidí poprvé a pravděpodobně také naposled. Oddávající zastupitelka svolila. Během projevu, který pak pronášel někdo jiný, ale dávala najevo, co si o tom všem vlastně myslí. Obracela oči v sloup, poťukávala na hodinky, kroutila hlavou a rušila hovorem s matrikářkou. Své chování korunovala tím, že nakonec stejně pronesla svá klišé, která se podobala prohlášením, že rodina je základ státu. Nevěstu a ženicha pořádně naštvala. Špatnou náladu pak pochopitelně přebilo svatební veselí a koneckonců oba mají zážitek, na který, jak chtěli, nikdy nezapomenou. Na druhou stranu mě to ale přivádí k tradiční paralele. Na kom vlastně politikům záleží, na lidech anebo na sobě samých? U zastupitelky z tohoto příběhu je odpověď jasná. Na vlastní sebestřednosti.