Pololetní vysvědčení

Přestože od doby mých studií uběhlo hezkých pár řádek let, na dobu radosti i zklamání nad každým vysvědčením se velmi dobře pamatuji. Zvláštní je, že jsem oba pocity obvykle prožívala současně. Že to není možné? Ale to víte, že ano! Každý půlrok jsem se totiž radovala, že se mi podařilo na vysvědčení získat poměrně slušnou sestavu známek. Na druhou stranu jsem ale byla také nespokojená, protože to, takříkajíc, mohlo být lepší. Onen pocit nedokonalosti s sebou nosím dodnes. Je to tak trochu perpetum mobile, které žije svým vlastním životem a je mým vnitřním hnacím motorem. Moc dobře si přitom uvědomuji, že povinnosti, třeba i ty školní, je třeba brát nejen se zodpovědností, ale i s určitým nadhledem.

Pravidla života jsou totiž nestálá a nelogická. Výborné známky na vysvědčení vůbec nejsou vůbec zárukou toho, že z vašeho školáka jednou vyroste dobrý učitel, šikovný automechanik, kreativní kadeřnice nebo úspěšný politik. Dokonce si troufám říci, že je tomu mnohdy přesně naopak. Vzpomínám si hned na několik mých spolužáků, ve škole skoro propadali a dnes jsou ve svém oboru velmi úspěšní. Někteří dokonce vystudovali vysokou a pracují pro významné zahraniční firmy. Přitom se jich nikdo neptá, jestli měli ve čtvrťáku na střední škole v pololetí čtyřku z matematiky.

A tak, milí rodičové a prarodičové: nelamte na svými dítky hůl, nenuťte je k slzám nad nepovedeným vysvědčením a nepřipravte je o poslední potěšení z toho, že jsou ještě pořád školáky. To, co přijde později, bude mnohem drsnější realita. A teprve ta ukáže, jak se vaši potomci mají čile k světu. Pak totiž opravdu o něco půjde.