Poprvé

Vzpomínáte si ještě na svá školní léta? Určitě ano. Ať už jsou vaše vzpomínky jakékoliv, z vaší paměti hned tak nevymizí. První den ve škole, utajovaná poznámka třídní učitelky, ruce umazané od inkoustu, třídní bitva s mokrou houbou nacucanou zbytky křídy i nekonečná fronta před okénkem v jídelně. A také tváře spolužáků, kteří se později rozprchli do světa a dnes je při občasných abiturientských srazech poznáváme jen s velkými obtížemi. Z povykujících pihovatých kluků se stali pupkatí pánové s řídnoucími vlasy, z děvčátek s culíky a mašlemi se vyklubaly starostlivé maminy, které se úpěnlivě snaží skloubit svou roli matky, ženy a třeba i manažerky. Měla jsem má školní léta moc ráda, i když mě ještě dodnes tu a tam zabolí vzpomínka na despotickou třídní učitelku. Někdy bych si je i ráda zopakovala.

Antický filozof Hérakleitos kdysi prohlásil, že nikdo z nás nemůže dvakrát vstoupit do téže řeky. Chtěl tím říci, že všechno kolem nás neustále plyne a v čase se mění. A pokud se opět vrátím ke svým školním létům, dal by se na ně filozofův výrok aplikovat slovy - už nikdy nemůžeme být oněmi prvňáčky prožívajícími nová poznání, nová kamarádství i radosti z první jedničky v žákajdě. Opravdu nemůžeme? Pan Hérakleitos by se mnou určitě nesouhlasil, ale já si myslím, že v tomto může být ono "poprvé" i napodruhé či napotřetí. Vždyť i my v roli rodičů či prarodičů dnes vypravujeme naše potomky do školy, chystáme jim svačinu, povzbuzujeme při psaní úkolů.... Nic nám tedy nebrání sdílet s nimi jejich malé a velké radosti či starosti: první den ve škole, první poznámku třídní učitelky za třídní bitvu s mokrou houbou, první kouli z matiky i první dětskou lásku. A možná si to tentokrát užijeme ještě více.