Poprvé do školy

Doma se už v podstatě o ničem jiném nemluví. Hra na školu s mou všetečnou dcerkou nabírá na síle, stůl v kuchyni se beznadějně změnil na školní lavici a já sám už začínám věřit, že jsem ztělesněným učitelem. Ano, s ženou stříháme metr, i když je to metr trochu jiný než u naší malé majitelky zelené aktovky s Ferdou Mravencem. Zatímco ona se bezmezně těší, protože školka, to už je nuda, my dospěláci kolem pondělního data přešlapujeme a přešlapujeme. Ne snad, že bychom se báli, to ne, ale vždyť odevzdáme produkt našeho sblížení do rukou opravdového života. Tomu, kdo namítne, že první třída, to je pořád ještě hraní a co ti rodiče blázní, tak tomu bych vzkázal něco o nepochopení zhola ničeho. I maminky a tatínkové, kteří vědí, že jejich ratolest nástup do říše penálů, kružítek, slabikářů a velkých přestávek na svačinu zvládne, prožívají něco mezi nervozitou, odpovědností, hrdostí, mravenčením a nostalgií. Vždyť jejich dítě, jejich miminko, co nedávno ještě spotřebovalo deset plenek za den, začíná jednu z nejkrásnějších etap svého života. Začíná mu vlastní odpovědnost za sebe a objevování jedné věci za druhou. Takže milí rodičové, kteří jste teď na tom stejně jako já, dejte si třeba večer tajně na balkóně panáka na kuráž a určitě, určitě se postarejte, aby ten první školní den vyšel na 526 procent. Váš capart si to prostě zaslouží.