Potěmkinovy vesnice

Podobných center jsem už viděla spoustu. Všechny jsou v prostorech, které se nehodí k podnikání, jsou oprýskané a fungují mnohdy jenom díky dobré vůli a obětavosti svých zaměstnanců. Odborně se jim říká nízkoprahové, protože jsou určeny dětem z těch nejnižších sociálních vrstev, které nechodí do kroužků, nesportují a nemají žádné zájmy. V místech, kde podobné kluby nejsou, pak děti tráví svůj čas na ulici, zlobí, zaplétají se do drogových a alkoholových závislostí a mnohdy nemají daleko ke kriminálním činům. Jejich vina to ale není. Z velké části za to asi mohou rodiče, jenže ti navíc mnohdy mívají problémů sami se sebou víc než dost.

Je to fajn, že se postupně daří takováto komunitní centra otevírat. Malí klienti totiž dostávají alespoň šanci, aby jim někdo ukázal jinou cestu. Náklady na zařízení klubů bývají minimální, vesměs jsem všude viděla nábytek z druhé ruky, pár žíněnek, ping-pongový stůl, fotbalový míč, několik knih a hraček a magnetofon. Společnosti se to určitě mnohokrát vrátí. Pamatuji si také například na rozjařené oči dětí nad fotkami z výletu do Prahy, kam by se za jiných okolností nikdy nedostaly. Mnozí školáci si pak v klubech vylepší svůj prospěch, protože s domácími úkoly a přípravou pomohou vychovatelé. Jiní objeví svůj pohybový nebo hudební talent. A to rozhodně stojí zato.

Komunitní centra jsou ale často na odlehlých místech, prý aby děti nerušily okolí. Z~jednoho domu dětí a mládeže se údajně obdobné centrum muselo vystěhovat, protože nezapadalo do poklidného režimu akvaristických a modelářských kroužků. Děti, které nezlobí, neexistují. A tak si říkám, že Potěmkinovy vesnice v našem provedení se dají stavět ve všem.