Povodňové vzpomínky

Červenec 1997. Venku stále prší. Mezi kapky deště se mísí nářek lidí, ječení sirén, hučení rozvodněné řeky, rachocení těžké techniky a povely vojáků zachraňujících co se dá.

Takový obrázek nosím v sobě už několik let. Vybaví se mi vždy, když začne vydatněji pršet. Není ale jediný. Vybavuji si i tvář jednoho nejmenovaného podnikatele. Kromě rádia mu patřila také restaurace. Při povodních v ní na grilu narychlo opékal kazící se maso z nefunkčních mrazniček. Nešel totiž proud. Ze zaplaveného dvorku lovil zablácené PET lahve a jedinou funkční telefonní linku dával k dispozici těm, kteří ji potřebovali - starým lidem, vystrašeným matkám i dětem. Bylo to jediné spojení s okolním světem. Všechny od něj dělila neproniknutelná bariéra rozvodněné hučící řeky. Rožněné maso a voda z omytých PET lahví byly pro mnohé záchranou na poslední chvíli.

Ovšem-drahou záchranou. Pak podnikatel si všechno nechal zaplatit, dokonce se slušnou povodňovou přirážkou. Jen si přitom zapomněl nad vchod vylepit heslo: "Bez peněz ke mně pro pomoc nelez!".

I takovou vzpomínku na povodně v sobě nosím. Ztratila jsem tehdy jednu ze svých iluzí. Byl to můj zaměstnavatel. Už ho neznám a nechci znát. Nejsem sama. Zlobí se na něj asi i ten "nahoře". Podnikatel zkrachoval. Nemá skoro nic a ještě si pravděpodobně půjde na pár let sednout do chládku. Doufám jen, že mu to u soudu také pořádně spočítají. Za všechno se přece platí! Nebo ne?