Povodňové vzpomínky

30. červenec 2004
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Možná jste v tomto týdnu zaregistrovali v našem vysílání příspěvek kolegy Martina Knitla (Sedm let od velké vody), který připomínal právě uběhlých sedm let od ničivých povodní. Pátral v něm mimo jiné po tom, jestli už se mohou lidé v našem kraji cítit bezpečni před velkou vodou. Povodně ale neničily jen krajinu, obydlí, životy lidí. Zbořily také celou řadu našich iluzí a představ. S takovou ztrátou se někteří z nás vyrovnávají ještě dodnes. Stejně jako autorka poznámky.

Červenec 1997. Venku stále prší. Mezi kapky deště se mísí nářek lidí, ječení sirén, hučení rozvodněné řeky, rachocení těžké techniky a povely vojáků zachraňujících co se dá.

Takový obrázek nosím v sobě už několik let. Vybaví se mi vždy, když začne vydatněji pršet. Není ale jediný. Vybavuji si i tvář jednoho nejmenovaného podnikatele. Kromě rádia mu patřila také restaurace. Při povodních v ní na grilu narychlo opékal kazící se maso z nefunkčních mrazniček. Nešel totiž proud. Ze zaplaveného dvorku lovil zablácené PET lahve a jedinou funkční telefonní linku dával k dispozici těm, kteří ji potřebovali - starým lidem, vystrašeným matkám i dětem. Bylo to jediné spojení s okolním světem. Všechny od něj dělila neproniknutelná bariéra rozvodněné hučící řeky. Rožněné maso a voda z omytých PET lahví byly pro mnohé záchranou na poslední chvíli.

Ovšem-drahou záchranou. Pak podnikatel si všechno nechal zaplatit, dokonce se slušnou povodňovou přirážkou. Jen si přitom zapomněl nad vchod vylepit heslo: "Bez peněz ke mně pro pomoc nelez!".

I takovou vzpomínku na povodně v sobě nosím. Ztratila jsem tehdy jednu ze svých iluzí. Byl to můj zaměstnavatel. Už ho neznám a nechci znát. Nejsem sama. Zlobí se na něj asi i ten "nahoře". Podnikatel zkrachoval. Nemá skoro nic a ještě si pravděpodobně půjde na pár let sednout do chládku. Doufám jen, že mu to u soudu také pořádně spočítají. Za všechno se přece platí! Nebo ne?

autor: š.iva
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová