Pozdní stíny minulosti

Spolupráce s StB nepatří k věcem, na které by měl být člověk pyšný. Ještě před nějakými deseti lety bych takovým jedincem hluboce pohrdal. Teď by mě to ani nenapadlo. Čím víc pronikám do tajů rafinovaných metod, kterými StB lákala lidi do svých sítí, tím opatrnější jsem ve vztahu k těmto lidem. Co si budeme povídat, prostředky to byly velmi brutální a odolat jim dokázal jen málokdo.

I Jaromír Nohavica se hájil tím, že mu estébáci údajně hrozili, že budou škodit jeho rodině a hlavně jeho tehdy těžce nemocné matce. Ani se nedivím, že podobnému sprostému vydírání většina oslovených jedinců podlehla. To je jedna strana mince. Tou druhou je pak míra vlastní spolupráce s tajnou policií. Někdo dokázal kličkovat tak, že svými pravidelnými hlášeními v podstatě nikomu neublížil. Jiný se zase neštítil aktivního udavačství s velmi vážnými následky. Do jaké kategorie patřil Nohavica, to ví jen on sám a možná pár lidí okolo něj. Jeho skalní příznivci by přísahali, že rozhodně nikoho nepoškodil. Odpůrci mu vyčítají, že udával nad rámec svých stanovených povinností. Takže si vyberte. Klasické tvrzení proti tvrzení.

Na věci mě zaráží spíš něco jiného. Udivuje mě, že se Nohavica k celé záležitosti nepostavil čelem už mnohem dříve. Svým mlžením zavdal příčinu k různým spekulacím, které měly ke skutečnosti hodně daleko. Ublížil si tím hlavně v očích těch lidí, co vyznávají heslo o přiznání jako polehčující okolnosti. Nohavica sice svou spolupráci s tajnou policií nikdy nepopíral, ale taky se k ní nijak zvlášť nevyjadřoval. To začíná dělat teprve až teď. Berme to ale z té lepší stránky. Pozdě, ale přece. A k vlastnímu paktu s ďáblem bych dodal jediné. Je velmi jednoduché někoho odsoudit, mnohem těžší je dotyčného pochopit.

A přidám ještě i výstižný biblický citát: kdo jsi bez hříchu, první hoď kamenem!