Pozor, náledí!

Sedět doma a být v bezpečí? Jít ven a riskovat úraz? Tyto otázky si určitě v posledních dnech kladou mnozí lidé. Přišla zima a tak to v ulicích - mám tedy pouze osobní zkušenost s Ostravou - vypadá, jako na divokém západě. Když ráno vyjdu ven, tak mám pocit, že jsem hlavní hrdinkou divokého westernu. Určitě si i vy vybavíte ulice mezi bary, veřejnými domy a stanicí šerifa, které postrádaly dlažbu, zato se pyšnili dvaceticentimetrovou vrstvou bláta.

V ostravských podmínkách jednadvacátého století sice postrádáme rozbředlou hlínu, máme ale dostatek rozbředlého sněhu. Taky vás tak štve přecházení přes silnice? Máte v botách věčně plno sněhu? Já, ano. Myslím ovšem, že to přežiji. Vlastně mě to i baví.

Lámu si hlavu nad tím, jak jsou mnohé ženy dokonalé a s lehkostí balancují na kusech ledu na vysokých a tenoučkých podpatcích. Závidím dětem, které se nežinýrují a vesele se brodí v těch nejvyšších a nejšpinavějších hromadách sněhu. S nadhledem se usmívám mužům v promočených teniskách.

Je mi ale i smutno. Jsou totiž i lidé, kteří v těchto dnech musejí zůstat doma. Jedno uklouznutí pro mě může mít nedozírné následky. V neosobních statistikách lékaři píší, že ročně u nás po pádu zemře 1500 seniorů. Nerozkrývají sice, zda jde o uklouznutí na ledu nebo ve sprše, přesto je pro mě toto číslo šokovalo. Zvláště pak, když jsem se z úst osoby důvěryhodné dozvěděla, že by senioři skutečně měli pečlivě přemýšlet, jestli vůbec musejí opouštět své domovy. Pokud ano, tak nejlépe v poledne, kdy je tepleji a sníh i led tají. Zní to logicky, přesto si říkám, že je přece jednadvacáté století. Nobelovu cenu tomu, kdo vymyslí podrážku, která nikdy nesklouzne.