Právo nebo povinnost?

Už dobrých dvacet let chodím k volbám s vírou, že se po nich něco zásadního změní. Pozor! Nemyslím tím okamžité zvýšení mzdy, snížení daní, milejší šéfy nebo ochotnější prodavačky. Jde mi o zásadní změnu v chování politiků. Za celou zmíněnou dobu mě totiž systematicky přesvědčují o tom, že se do parlamentu, senátu či vlády hrnou jen z prospěchářských důvodů. Že se o nás starají výhradně před volbami a poté začnou trpět povolební amnézií. Že kupčí vzájemně mezi sebou a hlasují podle pravidla "něco za něco".

Ač se snažím sebevíc a dávám u voleb hlas výhradně lidem, které znám jako charakterní osobnosti, nakonec se u politického pádla sejdou úplně jiní Vyvolení. Jak je to možné? Jednoduše! Uvědomíte li si, že o složení našich zákonodárných orgánů rozhoduje prakticky necelá polovina dospělých obyvatel, je povolanost naší politické reprezentace skutečně zpochybnitelná. Jak ale dostat k volebním urnám všechny absentéry, kteří nevěří, že svým hlasem něco rozhodnou?

Jeden námět mám: Což takhle vyzkoušet zákonnou povinnost volit?! Ano, skutečně jsem se nepřeřekla. V českých zemích byla ještě na počátku 20. století povinnost volit přímo zakotvena v zákoně. A za jeho nedodržení hrozily přísné sankce! Je mi jasné, že prosazování dobrých myšlenek cestou restrikce není nejlepším způsobem nápravy. Faktem ale je, že tehdejší voličská účast byla velmi vysoká.

Netvrdím ani, že stejně vysoká byla také úroveň zvolených politiků. Jejich voliči ale mohli žít s pocitem, že když jimi vybraná zákonodárná elita něco zpackala, mohou si za to vlastně sami. A o to přeci jde! Já osobně mám k momentálnímu pocitu spoluzodpovědnosti hodně daleko. Prodejných a ulhaných politiků, kterým jde o sebe sama a nikoliv o blaho národa, mám plné zuby. AA co vy? Nepůjdete konečně k volbám aspoň letos na podzim?